---

Na slovíčko s Imrichem Horvátem…

Řekněte nám, prosím, něco o sobě – odkud jste a kde žijete?

Narodil jsem se v roce 1975 na Slovensku, jako třetí ze čtyř dětí. Žili jsme v Hanušovcích nad Topľou, to je nedaleko od Prešova. Moji rodiče tam žijí dosud.

Já a také moje dvě sestry a bratr dnes žijeme v jedné vesničce u Karlových Varů. Mám dva syny, staršímu je osm let a mladšímu tři. Já jsem už čtyři roky nezaměstnaný, před lety jsem měl autohavárii a jsem v invalidním důchodu. Založil jsem sdružení Jiskra pro život, je to dětský romský klub – hrajeme fotbal, děláme muziku i tanec – chodí k nám asi padesát dětí. Dokud jsem byl ještě zdravý, pracoval jsem ve firmě Lias Vintířov jako obsluha strojů ve výrobě, vyráběli jsme cihly.

Jakou řeč považujete za svou mateřštinu? Jak si považujete romštiny?

Doma s rodiči mluvíme jen romsky, takže myslím, že naše řeč je romština. Naše děti odmalička slyší, jak mluvíme a pomalu se taky učí – rozumí perfektně a pomalu už i samy romsky mluví.

Všichni Romové by měli umět romsky a měli by si svého jazyka vážit. Za prvé proto, že romsky se mezi sebou Romové lépe domluví a nikdo jim nerozumí, a pak kvůli dětem. Vždyť dneska jich hodně vyrůstá s tím, že romštinu k životu nepotřebují. Ale chodit na romské zábavy, to chodí. Jestli si neuchováme romskou řeč, tak ani nemůžeme říkat, že jsme Romové. Čím bychom se pak odlišovali od jiných lidí? Barvou pleti? Snědí lidé žijí po celém světě a všichni mají svou řeč – svůj jazyk.

V některých svých básních se obracíte k Bohu. Jak a kdy jste v něj uvěřil?

Odmalička, co si pamatuji jako dítě, nás rodiče vedli k Bohu. Mluvili s námi o něm, co udělal, jaké lidi má rád. My jsme to rádi poslouchali – jako pohádku před spaním. V Hanušovcích jsme chodili do kostela každou neděli. Velmi se mi líbilo, jak se tam Romové scházejí. Podali si ruce. Všichni sklonili hlavy a říkali: „Pochválený pán Ježíš Kristus!“

Za komunistů, když jsem chodil do školy a byl jsem už trochu větší, nám říkali, že Bůh není a nikdy nebyl. Přišel jsem ze školy domů a říkám mamince, co mě ve škole učí. Maminka na druhý den koupila Bibli – kvůli nám dětem. A já jsem četl Starý i Nový zákon. Když jsem to přečetl, došlo mi, že to všechno nemůže být jen vymyšlené – když se tak mnoho let mluví o Bohu, tak věřím, že něco z toho musí být pravda. I já své děti vedu k Bohu. Velkou inspiraci mám v rodině, protože bratr mého otce je farář. Romové v Hanušovcích a dalšího okolí si jej velmi váží.

Ptala se Milada Závodská Romano hangos č.20/2012.

Emilia Balážová: romská muzika, latino, disko, tím žiju

Emilii Balážové nečiní potíž domluvit se ani romsky ani česky ani slovensky. Její matka se narodila v Brně a otec v Hustopečích. Otec ale pak bydlel ve slovenské Skalici a matka na Slovensku v Holíči. Celá rodina Balážových teď bydlí v Holíči. „Ne, ne, tak z muzikantské rodiny nepocházím,“ vrtí hlavou Emilia při trochu už stereotypní otázce. „Můj otec byl dělníkem u vodohospodářských staveb Veselí a matka pracovala na Slovensku ve výrobně obuvi,“ vysvětluje. Emilie má dva sourozence – starší sestře je 29 let a má dvě holčičky, bydlí taktéž na Slovensku a s Emilií jsou jak dvě důvěrné kamarádky. Nejmladší je bratr Emilie – je mu sedmnáct, učí se na kuchaře, má rád fotbal a hraje na klávesy.

Romština byla doma u Balážů normální věc. „Jsem ráda, že se romština udržuje, máme svoji vlastní řeč. Za to, že jsem Romka, se nestydím,“ hlásí se ke svému jazyku Emilie. Dilema, jestli je podnětnější romské či neromské prostředí, Emilia příliš neřešila. „Ono to vlastně bylo odmalička kolem mě tak půl napůl a je to tak dodnes. Mám hodně kamarádů Romů i Neromů,“ vypočítává.

Na „základku“ Emilia chodila v Holíči. „Když jsem vychodila 9. třídu, otec odletěl do Irska za prací a my asi po roce odletěli za ním. Tam jsem s bráchou pokračovala ve škole, celkově jsme tam strávili asi šest let. Pak už v Irsku práce tolik nebylo, takže jsme jeli zpátky na Slovensko,“ popisuje Emilia rodinné putování po Evropě. S diskriminací se ve školním prostředí Romka z česko-slovenského pomezí podle svých slov setkala málokdy: „Tuším, že v první nebo druhé třídě mně pár spolužáků nadávalo, že jsem cigánka. Ale pak se to vyřešilo a od té doby nic. Já jsem kamarádský typ, takže nemám s tímhle nějaký problém.“

Pokud jde o samotné předměty, ve škole Emiliu nejvíc bavilo kreslení, hudební výchova, tělocvik a vaření. V Irsku pak povinně kvůli odlišným zákonům chodila Emilie na střední školy. „Měla jsem před sebou ještě jeden poslední rok. Jenže se mi tam naskytla práce, tak jsem pracovala a pak už jsme zase jeli domů na Slovensko,“ vyčítá si trochu. S přítelem, se kterým Emilia byla už v Irsku, má asi roční dceru Timejku. „Je to moje srdíčko, bez ní bych si asi tenhle život neuměla představit,“ říká.

Na závěr se Emilie ptáme na její záliby. „No prostě hudba, tanec, zábavy či diskotéky, romská muzika nebo hip hop, latino, disko, to je moje,“ dokazuje svůj temperament.

Ptal se Pavel Pečínka, Romano hangos č.17/2012.

Kateřina Žigmundová: Asi jsem jiná než většina Romů

Katy – pod touto přezdívkou znají Kateřinu Žigmundovou z Frýdku-Místku její přátelé víc než pod jejím skutečným jménem. Její oblíbené heslo, které má vepsané i na svém Facebooku, zní: Život je jen jeden, tak proč ho nežít na plno. A jak ten „život na plno“ u Kateřiny od dětství vypadal? „Musím říct, že i když jsem Romka, tak mezi Romy jsem nevyrůstala. Taky jsem neměla a dosud ani nemám romské kamarády. Nikdy mi to ani moc nevadilo,“ uvádí. Na základní škole byla Kateřina jedinou romskou žákyní. Ale jak říká, neměla s nikým problém. Stejně tak na středním stupni, kde se vyučila kadeřnicí.

„Romsky neumím a myslím si, že to pro svůj život umět ani moc nepotřebuju. Mám dojem, že většina Romů zůstává stát stále na místě a je pořád opravdu málo těch, kteří se posunuli dál a rozvíjejí se,“ hodnotí kriticky emancipovaná Romka. Zůstáváme u „romských témat“ a ptáme se na romský folklor, soubory a kulturu vůbec. Nestojí třeba trochu na místě, nezůstávají žánry stejné? „Souhlasím s vámi, že co se týká romské hudby, myslím se to příliš kupředu nepohlo. Víte ale, já na čistě romské akce nechodím a neposlouchám jen výhradně romskou hudbu, protože mě upřímně řečeno nebaví. Zajímá mě mnohem širší pole hudebních stylů,“ hodnotí.

Od dětství má Kateřina pocit, že je trochu jiná než většina ostatních Romů. „Žiju i jiným životem než oni, a proto si s většinou z nich nerozumím. Jsou někde jinde, než jsem já. Tím nechci říct, že bych si hrála na něco jiného, nadřazenějšího. Vůbec ne. Jsem Romka a za to se nijak nestydím! Ale sdílím s většinou Romů jenom něco,“ vysvětluje romská kadeřnice a matka dvou malých dětí.

Ptal se Pavel Pečínka poslední číslo Romano hangos.

Michala Chramcová:
Můj rod? Rusika Roma a Sidorovci

Mezi pražskými Romy tvoří předkové Michaly Chramcové trochu výjimku. Její rodina sice přišla do hlavního města ze slovenských Medzilaborců, ale tak jednoduché to není. „Pocházím z rodu, kterému se říká Rusika Roma. To proto, že tihle Romové přišli na Slovensko z Ruska. Tedy ti z babiččiny strany. A z dědečkovy strany patřím zase do rodu Sidorovců,“ popisuje Michala předivo svých rodových vazeb.

Ale její rodinná větev je prý po Praze známá. „Když se mě někdo zeptá, od koho jsem, řeknu tohle a všichni už ví,“ usmívá se. Jak dodává, její rodiče nemají žádnou „vyšší“ školu, ale vždycky vedli své děti ke studiu a k práci. Michala, která nějakou dobu pracovala v pražské odbočce sdružení Romodrom a je teď na mateřské, je nejstarší ze tří sourozenců: „Mám jednu sestru a jednoho bratra, ten je z nás nejmladší. Teď si rozumíme skoro ve všem. Když nám bylo míň, tak jsme měli samozřejmě sourozenecké hádky. Ale ty naše spory jsou nám teď už k smíchu. Rádi spolu trávíme čas, zpíváme a děláme různé srandičky.“

Na romštinu Michaela moc vzpomínek nemá. U nich doma romsky mluvili jen prarodiče, rodiče moc ne. „Oni spíš chtěli, abychom splynuli s neromským prostředím. Jenže my jsme byli zvědaví a ptali se, co všechna ty slova znamenají a zkoušeli jsme tvořit věty. Myslím si ale, že ten, kdo mluví dobře romsky, tak mu jde v pohodě i čeština,“ vysvětluje. V dětství nacházela Michala víc kamarádů v řadách Neromů, protože s nimi chodila na základní i střední školu. „Mezi Romy se mi zapadalo těžko, moc jsem si s nimi nerozuměla,“ ohlíží se do minulosti. A pokračuje: „Ale čím jsem starší, tím víc Romy vyhledávám, protože mi můžou rozumět v některých věcech, ve kterých zase Neromové ne. Jsem ráda, že jsem vyrostla tak jak jsem vyrostla a že nemám vůči nikomu předsudky.“

Na základní školu chodila Michala na pražském Smíchově, kde kromě ní byli v té době jen tři Romové. Ve třídě se tak ocitla jako jediná Romka. Jak říká, necítila tam nikdy žádné zásadní rozdíly. Jako roky bez větších problémů vnímali školní docházku Michaly i rodiče a třídní učitelka. S žáky, s nimiž chodila až do deváté třídy, je v kontaktu dosud a má mezi nimi i nejlepší přátele.

Po „základce“ Michala nastoupila na střední školu: „Studovala jsem management cestovního ruchu, rozhodovala jsem se podle toho, že mě baví jazyky a cestování. V budoucnu bych chtěla pracovat jako průvodkyně.“

Na střední škole, stejně jako předtím na základní, Michalu nejvíc bavily jazyky a hudební výchova. „Vlastně skoro všechno kromě tý strašný matiky,“ přiznává. A záliby mimo školu? „Hlavně hudba, divadlo, kino. Z hudebních stylů mi nejvíce sedí funky, rnb, hiphop. A teď zrovna ujíždím na nightwork,“ prozrazuje na závěr moderní Rusiko Roma z Prahy.

Ptal se Pavel Pečínka, pro RH 15, 26.9.2012

Maťa Buchlová:
Budoucnost? Škola, cestování, modeling

Další dívka ze série mladých úspěšný Romek, Maťa Buchlová, žije se svými rodiči v Praze. Její předci pochází z muzikantského prostředí. Má dvě nevlastní sestry. „Jasně, doma mluvíme jen romsky, už odmala jsem romsky uměla a rozuměla. Jsem prostě Romka, tak přece musím umět romsky,“ trochu se diví dotazu, jakému jazyku dává mezi svými nejbližšími přednost.

V dětství měla většinou víc kamarádů a kamarádek mezi Neromy. „Sama ale nevím, proč je to teď jinak. V současnosti mám pro změnu kolem sebe zase kamarádky a kamarády, kteří jsou většinou Romové,“ vysvětluje. Mladá Romka z Prahy navštěvovala „základku“ Plzeňská. Na celou školu chodilo dohromady Romů jen třináct. „Jistě, občas jsem tam zažila nějaké konflikty,“ připouští Maťa, „jenže ty nebyly jen na ZŠ Plzeňská, ale taky třeba na taneční konzervatoři, na kterou jsem měla nastoupit. Byla jsem přijata na konzervatoř Nad Žváhonem. Když mě tam jako už přijatou pan ředitel viděl a všiml si, že jsem Romka, tak mi řekl, že jsem špinavá Cikánka.“ Přímo od učitelů na základní škole ale žádná výrazná diskriminace nevycházela. „No, pár spolužáků mi říkalo, ať si jdu do své cikánské čtvrti. Učitelé jim dali jen poznámku a dál to neřešili,“ vzpomíná.

Ze školních předmětů Maťu bavila hlavně hudební výchova a čeština: „To jsou moje dva nejoblíbenější předměty.“ Pokud jde o střední školu, zvolila by Romka z Prahy buď obor kosmetička nebo balet na taneční konzervatoři. „Oslovila jsem je, protože hrozně ráda líčím sama sebe, ale hlavně i ostatní lidi,“ směje se. A proč by ráda studovala balet? „Prostě ráda tancuju úplně všude, kde se dá.“

Když se ptáme, jaké skupiny nebo zpěváky Maťa nejraději poslouchá, zamyslí se a pak vyjmenovává: „Ráda si pustím nebo zajdu na to, co se dá normálně poslouchat. Třeba Jodeci, Stevie Wonder, Whitney Houston, LL Cool J, Ginuwime, Drull Hill Boy2Men, Alicia Keys nebo Beyonce. A mezi romskými skupinami se mi líbí Ruska Roma, Kmetoband, Morris a Sandu Ciorba.“ Nejvíc se ale romské Pražačce zamlouvají romské festivaly. Nejen kvůli hudbě, ale že tam potká i lidi, které dlouho neviděla. „Taneční praxi“ si už Maťa „odtancovala“ v souboru Cikne čhave, vedeném Štefanem Žoltákem. Podle ní jde o nejlepší soubor v Praze. Za svoje nejpovedenější vystoupení považuje soutěž Romano Ilo v roce 2008. A nejvíc vzpomínek má na akci Romský talent, kde vystupovala s celým soborem Cikne čhave. „Mým snem už od malička bylo mít velký sál, tam hromadu lidí a tančit a tančit,“ svěřuje se.

„Na rodinu je ještě dost času,“ vysvětluje Maťa, když se ptáme na budoucnost a děti. „Nejdříve školu, abych měla nějaké vzdělání, pak někam vycestovat. Ráda bych do Indie, protože z Indie pocházíme my Romové,“ líčí své plány. S rodiči Maťa vychází dobře a je si jistá tím, že by ji v jejích plánech podpořili. A nějaký vzor? „Z Romů je to Filip Gondolán,“ odpovídá Maťa.

V oblasti fotomodelingu už Maťa není žádný nováček. Jak říká, měla hodně nabídek a věnovala mu dost volného času. Ale ráda by něm pokračovala a nafotila nové věci.

Ptal se Pavel Pečínka, RH 14, 14.9.2012

Anežka Miková:
Spojme český rozum a cikánské srdce

Sedmadvacetileté Anežce Mikové by její dětství určitě záviděli všichni milovníci historie, památek a nádherné krajiny. I když se narodila ve Varnsdorfu, od tří let bydlela s rodinou v krásném západočeském městě Loket s historickým jádrem a hradem. V necelých 15ti se ale s rodinou odstěhovala do středních Čech, do Berouna, kde žije dosud. „Před sedmi lety jsem přivedla na svět dcerku Darinku, kterou vychovávám sama s pomocí rodičů. Život bývá někdy nelehký, ale nic nevzdávám a snažím se překážky překonat. K optimismu mi stačí, když se podívám na rozjasněnou tvářičku mojí Darinky,“ usmívá se.

Prarodiče Anežky Mikové pochází ze Slovenska, z Bardějovska a Prešovska, do Čech se přistěhovali v roce 1948. Její rodiče se narodili už v Čechách. „Maminka v Jablonci nad Nisou a tatínek ve Varnsdorfu,“ vysvětluje. Její matka a otec pracují v průmyslu už několik let, všechen volný čas věnují svým dvěma vnoučatům, většina příbuzných z otcovy strany má jako hobby muziku. „Mám čtyři sourozence. Nejstaršímu bratrovi, Robertovi, je třicet, sestra Petra má osmadvacet, druhá sestra Jolanka třiadvacet a ta třetí, to je patnáctiletá Maruška,“ vypočívá Anežka. Sourozence už má roztroušené všude možně. Robert a Petra žijí samostatně se svými rodinami v Česku, Jolana je už druhý rok v Anglii s manželem a roční dcerou Lanou.

Pokud jde o romštinu, tu si osvojovala Anežka a její sourozenci postupně. Romsky se u nich doma sice mluvilo odjakživa, ale když byly děti starší, její rodiče si romsky povídali jen sami pro sebe. „Rozuměli jsme jim, ale mluvit romsky jsme díky tomu neuměli, rodiče byli toho názoru, že sami poznáme, kdy pro nás bude romština potřebná,“ vzpomíná emancipovaná Romka. „Dětství jsme všichni prožívali ve městě Loket, kde bylo Romů celkově tak 1:100. Učit se romsky proto nebylo nutné, necítili jsme takovou potřebu, splynuli jsme prostě s českým prostředím. Ale v dospělosti jsme se romsky naučili a teď si tak povídáme už i s rodiči.“

Co se týká kam kamarádů, v dětství jich Anežka moc neměla. Sourozenců měla tolik, že si jednoduše vystačili navzájem. „Ale dnes už je to naopak, kamarády a kamarádky mám jak mezi Romy, tak Neromy,“ oceňuje. Na ZŠ v Lokti chodilo spolu s Anežkou celkem 6 romských dětí, a na 1. stupni přece jen nějaké konfliky zažila. Romové tehdy nebyli příliš přijímáni do kolektivu. Na druhém stupni ZŠ se situace ale změnila. Jak Romka z historického maloměsta vysvětluje, „přicházela puberta a hlavně rozum, který obě dvě strany usměrnil a sblížil. Učitelé nám ale nikdy nekřivdili, vždycky dokázali řešit situaci kladně. Měla jsem pak už jen normální školní starosti, nejvíc mě bavily jazyky a informatika“. Po základce pak přišla Střední průmyslová škola v Královském Poříčí, tu ale nakonec Anežka přerušila kvůli stěhování, od té doby pracuje až doteď v automobilce.

Moc času na záliby ale Anežce teď nezbývá. „Dělám osm až dvanáct, někdy šestnáct hodin denně, a veškerý volný čas věnuju své sedmileté dcerce Darince,“ říká Romka, která by se spíš než do automobilky hodila do solidního fotoateliéru. Co se týká muziky, poslouchá nejrůznější hudební i taneční styly. Na romské hudbě oceňuje Anežka víru v boha, líbí se jí čardáše, halgáty, jazz a pop. Líbí se jí hlavně takové rytmy, které „dokážou zvednout ze židle“, nebo které člověka donutí přemýšlet: „V romské hudbě najdete city, radost i slzy, spoustu emocí. Tohle všechno a ještě mnohem víc si opravdu poslechnete jen v romských písních. Co se týče neromských stylů, tam se mi líbí pop, funky a dance, teda spíše taneční záležitostí. Podle druhých je prý ovládám velice dobře.“

Celý rozhovor v dvojčísle 12.-13. Romano hangos, 2012, ptal se Pavel Pečínka.

Denisa Šariská:
romsko-polská minulost, česká současnost

„Moje maminka pochází z Polska, z polsko-německé rodiny, kdežto tatínek je Rom ze Slovenska,“ přibližuje svůj „rodokmen“ Denisa Šariská. Její matka pracovala ve zdravotnictví, kdežto otce Jana Šariského, stejně jako samotnou Denisu, by mohli potkat návštěvníci v brněnském Muzeu romské kultury (MRK). Otec Denisy zde dělá správce depozitářů. „Ano, dalo by se říct, že pocházíme z muzikantské rodiny,“ vysvětluje Denisa hudební zázemí svého nejbližšího okolí. „Skoro celá rodina z tátovy strany je hudebně založená a věnuje se tomu naplno. I sám táta hraje na kontrabas v cimbálové kapele pod vedením Ivana Gaspara Hriska. Můj bratr vystudoval kromě konzervatoře i vysokou školu – obor hudební výchova – hra na klavír a působí jako pedagog na ZŠ.“

Tato mladá žena, která má v MRK na starosti doučování a práci se žáky základních škol, má tři sourozence – staršího bratra a dvě mladší sestry. „Jistě, našly by se situace, kdy mezi námi zajiskří, ale to neznamená, že se budeme nenávidět, naopak. Je mezi námi silné pouto,“ svěřuje se.

A co se týká romštiny? I když je otec mladé romské učitelky Rom a romsky umí, rodinu k tomuto jazyku nevedl. „Myslím, že oba rodiče chtěli, abychom víc splynuly s českým prostředím. Sama za sebe tedy říkám, že romsky neumím, ale nikdy není pozdě se naučit něco nového,“ vysvětluje Denisa.

V jejím dětství převažovalo kamarádství s Neromy, ale časem poznávala a stále poznává i Romy, takže jí pohyb „v obou světech“ problém nedělá. Jak říká, fakt, že je napůl Romka, pociťuje tím víc, čím víc je starší. V dětství si toho nijak zvlášť nevšímala ani okolí jí to nedávalo příliš najevo. Na „své“ základní škole byla ve třídě jediná Romka a Neromové ji zpočátku přijímali dobře. Opravdové konflikty přišly až v 6. třídě, kdy jí jeden ze spolužáků nadával do cigánů. „Ale tuhle nepříjemnou situaci brzy řešili mí rodiče a všechno zas rychle utichlo,“ vysvětluje romsko-polská česky mluvící žena. S tím bývalým spolužákem ze ZŠ jsou dnes dobří přátelé. Ze strany učitelů ale žádnou diskriminaci nepociťovala, spíš naopak. Co se týká školních předmětů, bavila ji biologie, a i proto se hlásila na střední zdravotnickou školu, kde úspěšně odmaturovala. Po „zdravce“ pokračovala ve studiích na Pedagogické fakultě, má šest semestrů speciální pedagogiky. Úspěšně prošla zkouškami na filozofickou fakultu – obor polonistika, protože v polštině se pohybuje jako ryba ve vodě. Studia ale musela bohužel zanechat ze soukromých důvodů. Denisa si na vlastní kůži zkusila, že v dnešní době se velmi těžko shání zaměstnání: „Tak tím jsem si fakt prošla. Byla jsem rok na úřadě práce, není to zrovna příjemný pocit!“ Ale teď už skoro dva roky pracuje v MRK a je spokojená.

Denisa podle svých slov nepreferuje prostředí podle toho, jestli je romské nebo gádžovské, ale podle toho, jestli se v něm dobře cítí. Romské tradice jí podle vlastních slov osobně nic moc neříkají. A co říká Denisa odlišnému postavení ženy v průměrné české a romské rodině? „Tak podle mě existují odlišnosti jen v tom, že Romky jsou víc v domácnosti a starají se o děti. Kdežto v české rodině prostě žena musí pracovat. Tím nemyslím nic špatného, ale u většiny rodin to tak je,“ říká. Vztahy Romů a Neromů považuje romsko-polská Denisa za velice složitou problematiku: „Myslím, že tenhle problém bude přetrvávat i nadále. Je to těžká otázka, poněvadž většinová společnost je nastavena tak, že každý Rom je u ní stejný. Nemusím to dál popisovat. Mrzí mne to, protože samozřejmě ne všichni Romové jsou stejní.“

Se čtenáři Romano hangos se loučí svým oblíbeným citátem: „Musíme přečíst hodně knih, abychom zjistili, o čem je život. A musíme hodně zažít, abychom přišli na to, že buď špatně žijeme, nebo že jsme četli špatné knihy.“

Rozhovor najdete v novinách, ptal se Pavel Pečínka pro 11. číslo Romano hangos, 2012.

Soňa Pavelková:
Jsem šťastná, že nežiju v Česku

Prarodiče Soni Pavelkové přišli do Prahy asi před 60 lety. Její otec se vyučil automechanikem a dneska se s dalšími členy rodiny věnuje obchodu s auty. Soňa má ještě šestiletou sestru Simonu, talentovanou na zpěv, tanec a kreslení. „Věříme, že bude v jednom z těchhle směrů úspěšná,“ slibuje si Soňa. Celá její rodina zbožňuje hudbu. „Bohužel ale nikdo z nás, kromě mě, nemá hudební vzdělání,“ lituje.

Romština se doma u Pavelků používala, ale přímo se Soňou a její sestrou už rodiče tolik romsky nemluvili. Jak říká mladá Romka z Prahy, „chtěli, abychom měly nějaké základy, protože je to naše řeč, stejně jako čeština, ale netrvali na tom abychom jim romsky odpovídaly“. Dneska se už Soňa pohybuje většinou mezi Romy, na rozdíl od dětství, kdy tomu bylo naopak. Problémy kvůli svému romskému původu Soňa trochu zažívala už na základní škole, ale jako dítě je tolik nevnímala: „Jednak moje matka není Romka, a proto moje romství není možná na první pohled tolik zřejmé. Navíc nejsem konfliktní člověk a taky děkuju Bohu, že mě takových situací ušetřil. Ne každý měl totiž takové štěstí jako já.“

Když se ale Pavelkovi přestěhovali do Teplic, nastoupila Soňa do školy, kde byly i zvláštní třídy. Překvapilo ji, když v těchto třídách viděla všechny svoje kamarády a ona jediná byla v té „normální“ třídě. Tam se dostala kvůli výsledkům na své předchozí škole. Během tří měsíců na „nové škole“ ale Soňa začala propadat z šesti předmětů, a to i když, jak říká, patřila ve třídě ke špičkám. „No, po vysvědčení jsem okamžitě školu opustila. Učitelé byli proti zdejší velké komunitě Romů těžce zaujatí a ke svým romským žákům se chovali doslova odporně. To město se jmenuje Krupka,“ dodává Soňa. Co se týká oborů, nejvíc Soňu bavila hudební výchova, dějepis, zeměpis a angličtina.

O něco později studovala Ježkovu konzervatoř v Praze – obory zpěv, herectví a tanec. Jak ubezpečuje, „šlo o školu, ve které jsem si tvořila vlastní osobnost, a to muzikantsky i jako mladá dívka. Byla to určitě ta nejlepší volba a každému člověku, který má rád hudbu a chce se v ní zdokonalovat, bych tuto školu doporučila.“ Oproti ZŠ se na Ježkově konzervatoři Soňa setkala s různými národnostmi: „To byla velká inspirace pro všechny hudebníky. Romů nás tam chodilo asi 10, většina z nich pokračuje ve studiu dál, živí se hudbou, někteří dokonce mezinárodně.“

A jak to má Soňa s moderní hudbou? „Mě nejvíc baví rnb, soul, funky, Jodeci, H-Town, Boyz 2men, Mary J. Blige a Fantasia,“ vypočítává talentovaná Romka a pokračuje: „Dalo by se říct, že poslouchám jenom černou hudbu. Líbí se mi jejich harmonie a projev, je to něco, s čím se dokážu ztotožnit. Ale samozřejmě romská hudba je zase citová záležitost, tam mám srdce. Hlavně když si poslechnu Ricarda Kwieka, velice známého romského zpěváka, který má písně především křesťanské. Doslova ho miluju, i to, jak se krásně dokáže vyjádřit.“

Zajímalo nás, jak vidí Soňa romská a neromská média a vzájemné ovlivňování obou prostředí. „Chtělo by to, aby se i Neromové vzdělávali v oblasti historie a kultury Romů. Otázka je, kolik procent Neromů čte Romano hangos a jaký to na ně má vliv. Žiju už několik let v zahraničí a vidím, jaký zájem mají lidi v ostatních zemích o naši populaci a její kulturní rozvoj. Moc si jich za to vážím. Nevzdělanost většiny v české republice, třeba v záležitostech romské historie, představuje velkou bariéru. My jsme se ve školách o České historii učili, jenže učili se Češi o té naší? Proto jsem ráda že Romano hangos existuje. Ale jsem šťastná, že žiju mimo Českou republiku. Tím nechci nikoho urazit, ale děkuju Bohu za tu šanci poznat, jaké to je žít v multikulturní společnosti. Tady u mě ani mého muže nikdo neřeší, jestli jsme černí nebo bílí, koukají třeba na to, co máme na sobě, ale neřeší náš původ,“ popisuje Soňa své zkušenosti z Kanady a Británie. Podle ní existuje mnoho věcí, které v Česku mladý člověk nezažije. Jednou z nich je právě „cítit se na úrovni, i když jsi Cikán a nejsi bohatý“.

Celý rozhovor najdete v novinách, ptal se Pavel Pečínka pro 9. číslo Romano hangos, 2012.

Klára Lalonika Procházková:
Dala bych si ještě Kubu

„Rodiče pocházejí z Prahy, oba jsou Romové vlastně jen napůl,“ začíná popisovat svůj „rodokmen“ šestnáctiletá Klára Procházková z Prahy. Obě její babičky – Romky – přišly ze slovenského Bardejova, ale dědové byli Češi. Klářina matka je učitelka, otec se vyučil instalatérem, ovšem pracuje v bezpečnostní agentuře. „Jasně že všichni zpívat umíme a taky často zpíváme, ale žádná super muzikální rodina s vlastní kapelou nejsme,“ vraští trochu obočí „poloromka“ z Prahy nad stereotypní otázkou, kterou v souvislosti se svým romstvím slýchá asi pořád dokola.

Klára vyrůstá se dvěma sestrami (26 a 23 let) a jedním bratrem (28 let). Starší sestra, vyučená prodavačka, je na mateřské. Druhá, pedagogická asistentka, teď práci nemůže sehnat, bratr obsluhuje kamerový systém v pražském obchodním domě. „Dohromady si rozumíme. Ale jsem nejmladší, občas mě štve, že si nemůžu ještě vydělávat a sourozenci už ano, no a někdy si berou moje oblečení,“ mračí se, ale jen mírně, Klára.

Její otec romsky neumí, matka ano, ale doma romštinu Procházkovi nepoužívají. V dětství tvořili „kamarády“ Kláře hlavně její početní příbuzní „z obou stran“, zná tedy romské i neromské prostředí a takové kontakty do obou světů má dodnes. Základní školu tahle „poloviční Romka“ navštěvovala v Praze na ulici Grafická, a od 1. do 9. třídy zde měla za spolužáky převážně Romy. Většinou se všemi, Romy i Neromy stejně jako s učiteli, vycházela dobře, nesetkala se s žádnou diskriminací, šikanou ani s rasisty. „Jen kluci měli občas záchvaty,“ upřesňuje.

Dívku s přezdívkou Lalonika nejvíc bavila matematika, literatura, výtvarka a tělocvik. Po ZŠ se rozhodla pro obor aranžérství na středním odborném učilišti, kde chce uplatnit svou představivost a fantazii. Co se týká hudby, budoucí aranžérka poslouchá z „obou světů“ od každého něco, líbí se jí „každá hudba, při které se dá dobře tancovat – latino, hip-hop a samozřejměv romská hudba“. Její koníčky jsou tanec, smích a focení, vypočítává. Tanci se Klára věnuje od pěti let. „Ale zas tak moc na nějaké diskotéky nebo do klubů nechodím,“ ubezpečuje.

Taneční soubor, kam tahle 16letá Romka chodí pravidelně už osmým rokem, nese název Cigáni jdou do nebe. Dá se v něm zažít i legrace. Třeba v Mladé Boleslavi. Na festival, kde Klára se souborem vystupovala, přijeli účastníci z vícero zemí. „Nedorazily tam jihoafrické modelky, tak se narychlo sháněla náhrada. Najednou jsme se na pódiu ocitli my. Byl to úplně jiný pocit předvádět na tom samém pódiu modely než tam jen tančit. Ale byl to zážitek,“ směje se.

Klára se účastní také festivalu Roztančené školy, kam se sjíždějí soubory z celé republiky. V rámci Roztančených škol se budoucí aranžérka podívala na podobné „výměnné“ akce do jiných měst – do Mladé Boleslavi, Kutná Hory atd. Nejvíc se jí líbilo v Brně na festivalu Amare Kereka, díky kterému už získala spoustu kamarádů v brněnské skupině Merci. „Tanec je to, co mě v životě baví. Rodiče i sourozenci mě v tom podporují, akorát říkají, že bych ho mohla trošku omezit a víc se věnovat učení,“ dodává. Temperament Kláry se ale neprojevuje jen v tanci. Ve Španělsku už byla, a kdyby si měla vybrat další zemi, kterou by ráda poznala, „dala by si“ ještě Kubu, která je podle ní „hodně živá, plná karnevalů“.

Moc ráda by taky nafotila fotky do časopisu: „Už jsem i jednu nabídku dostala, ale máma se obávala, že je to nějaký podvod. Chtěla bych se ale focení věnovat hned po ukončení střední školy.“

Z osobností, kterých si tato mladá Romka z Prahy z nějakých důvodů váží, ji napadají Michael Jackson, Vojta Lavička, Emil Ščuka a Václav Havel. „Michaela Jacksona si cením, protože měl srdce. Pomáhal dětem, které to opravdu potřebovaly, a ne jako ostatní celebrity, které jsou namyšlené a koukají jen na sebe. Přitom to byli dřív stejní lidi jako my a když se vyšvihnou, dělají jakoby byli něco víc,“ zlobí se trochu Klára. A Vojta Lavička? „Krásně hraje, rozumí řadě věcí a dokáže se prosadit i mezi Neromy.“ Podle Kláry pro Romy dost udělal Emil Ščuka, hlavně v oblasti vzdělání. A další oblíbenec? „To byl bývalý prezident Václav Havel, protože měl lidský přístup ke všem lidem stejný – bez ohledu na jejich rasu či vyznání.“

Ze „starého“ romského prostředí se začínající středoškolačce líbí tradiční romské svatby a křtiny. Podle ní je ale nemožné, aby tak jako dřív Romové zůstávali bez vzdělání a tudíž vyloučení ze společnosti. Romové by měli mít víc ctižádosti, aby nemuseli být, jak říkají gádžové, sociálně nepřizpůsobiví.

Rozdílné role muže a ženy v rodině – tohle téma Klára moc neřeší, u Procházků se kolem toho žádné velké spory netočí: „U nás doma vidím, jak se rodiče doplňují. Máma má doma autoritu stejnou jako táta, oba dva pracují a starají se stejným dílem. Táta mámě pomáhá a není pro něj problém umýt nádobí nebo uvařit, když je máma déle v práci. V jiných rodinách to možná je trochu jinak, ale role ženy jen jako pracovníka v domácnosti se už podle mě stává minulostí.“

To, že Romové mají větší problémy při hledání práce, přisuzuje Klára majoritní společnosti – Romy prostě nechce zaměstnávat. „Není to tak správné, a když pak Romové jsou na dávkách, tak o nich gádžové říkají, že jsou líní a nepřizpůsobiví. Kdyby jim dali práci, nemuselo by být tolik nezaměstnaných. A snížilo by to i kriminalitu, která je na obou stranách stejná, ale jen ta romská se víc ukazuje,“ uzavírá Klára zvaná Lalonika.

Ptal se Pavel Pečínka pro 8. číslo Romano hangos, 2012.

Kateřina Dunková:
Česká Romka? Nebo romská Češka?

Kateřina Dunková, kterou představujeme v sedmém čísle Romano hangos, žije v Jablonci nad Nisou. Její prarodiče z matčiny strany pocházejí ze Slovenska, ale matka Kateřiny se už narodila tady v Česku. Otcovi rodiče mají český původ. Kateřinin otec pracuje jako mistr v továrně Denzo, kdysi býval kapelníkem ve skupině Quatro Jablonec. Matka je teď na mateřské dovolené.

„Vyrůstám se třemi sourozenci,“ chlubí se trochu Kateřina. „Bráškové mají pět a dva roky. Sestře je osm let, krásně zpívá a účinkovala v pořadu Československo má talent. Je pěkně temperamentní a učí brášky zlobit.“

Vztah k romštině i k oběma prostředím, romskému a českému, si Kateřina vytvořila podobně jako mnoho dalších emancipovaných Romů. Romštině rozumí, ale doma ji používá, jen když přijdou starší příbuzní, kteří mezi sebou mluví romsky. Jinak je víc „doma“ v češtině. V dětství měla a i dnes má kamarády a kamarádky „půl napůl“ a vychází s nimi v dobrém.

Ve třídě, kam Kateřina chodí, jsou ještě tři Romové. Většina žáků je ale bere stejně jako ostatní a ke konfliktům nedochází. Jak Kateřina říká, podle testů třídního patří ona sama k oblíbeným žákům a od spolužáků ani učitelů žádnou diskriminaci nezažívala. Baví ji čeština, občanka, zeměpis a dějepis a ráda by pokračovala ve studiu na zdravotní škole.

Co třeba záliby, hudba, „odvaz“ ve volném čase? „Poslouchám písně jak romské, tak neromské, k mým oblíbeným stylům patří R‘n‘B, funky, house a rap. Občas čtu Bravo, Bravo-girl a nebo Popcorn. Ráda vzpomínám, jak jsem zpívala na prvním stupni ZŠ v pěveckém sboru Zvoneček. Do něj teď chodí má sestra – už od svých čtyř let. Diskotéky a podobné akce ještě zatím nenavštěvuju, na romské festivaly jsem ale už víckrát zavítala,“ vypočítává Katka.

Kdyby si měla vybrat místo, kde by v budoucnu ráda strávila delší čas, vyhrála by to u ní Francie nebo australské Sydney. A vysněné zaměstnání? Buď zdravotní sestra, nebo učitelka v mateřské škole. Kateřina trochu přemýšlí o tom, že až by byla starší, chtěla by zkusit fotomodelku. „No, budu ráda, když mě někdo osloví,“ zasní se. Rodiče ji v jejích plánech podporují. Odvážné Romce z Jablonce vyhovuje směs obou prostředí. „Být mezi Romy i Čechy a cítit se tam dobře, na to jsem zvyklá od malička,“ vysvětluje. Podle Kateřiny je role a pozice žen mezi Romy stejná jako v českých rodinách.

Když by měla budoucí zdravotní sestra vyjmenovat ty nejzákladnější věci na straně většinové společnosti i u Romů, které by mohly zlepšit vzájemné soužití, jsou to podle ní: zlepšit vztahy lidí k sobě všeobecně, zaměřit se na vzdělanost Romů už od předškolního věku, nabídnout Romům práci, naučit obě strany toleranci.

A na závěr nějaké pozitivní vzory mezi Romy? „Uznávam pana Richarda Samka, protože bojuje za práva Romů a chce, aby se v Čechách měli dobře. U nás v Jablonci mám v oblibě paní Cinovou a v sousedním Liberci pana Kotlára. Romům hodně pomáhají a pro mládež založili klub Khamoro, kde romská mládež tráví svůj volný čas,“ loučí se se čtenáři česká Romka a romská Češka Kateřina.

Ptal se Pavel Pečínka pro 7. číslo Romano hangos, 2012.

Leona a Mária Bikárovy:
Tina a Bravo? Raději bible.

Sestry Bikárovy pochází z Brna, a i přes svůj mladý věk už v životě něco dokázaly. Sedmnáctiletá Leona chodí druhým rokem na na Střední zdravotní školu Jaselská v Brně, hraje na klavír a baskytaru. Mária studuje muzikálové herectví a jazzový zpěv na konzervatoři v Praze. Obě patří k sólistkám sboru Idy Kelarové. Mária se navíc umístila na třetím místě v projektu Yvety Blanarovičové La Sophia.

Předkové Leony a Márie pochází z osady Smižany na východním Slovensku. Jejich matka pracuje jako učitelka na střední odborné škole, otec je asistentem pedagoga na ZŠ. K hudbě měly sestry tradičně blízko – jejich dědeček hrál na housle, otec na několik hudebních nástrojů. Leonu naučil hrát na baskytaru a klavír. Kromě Leony, která je nejstarší, a Márie patří do Bikárovy rodiny ještě další dvě dcery, obě ještě chodí na základní školu. Všechny mají rády muziku a společně chodí do pěveckého sboru Idy Kelarové. Dohromady s rodiči navštěvují taky křesťanské společenství Potthers House.

„Rodiče nás romsky učili, abychom se prý domluvily s rodinou. Kamarádek mám ale víc mezi Neromy, protože jsem navštěvovala a navštěvuji školu, kde jsou převážně Neromové. Co se týče Romů, se kterými se stýkám, tak to je hlavně moje rodina. Pro mě jsou kamarádi moje sestry, tety, sestřenice, bratranci, strejdové atd,“ vysvětluje Leona. Když Leona chodila na ZŠ Zemědělská v Brně, skoro všichni její spolužáci byli Neromové. Ve třídě se vyskytovaly jen dvě Romky. Na celé škole pak „zastupovaly“ Romy pouze Leona a její sestry. „Moc jsem se tam ale necítila dobře,“ říká Leona. „Našla jsem tam tehdy jen jednu opravdu dobrou kamarádku a s tou jsem se bavila celých pět let od čtvrté třídy. Měla jsem dobrou třídní učitelku Dobšíkovou, která mi vždycky pomáhala a bránila mě. A pak tam byli ještě dva učitelé – Burian a Hromádka. Jinak to nestálo za nic.“

Ze všech předmětů bavily Leonu nejvíc český jazyk, angličtina a hudební výchova. Pokud jde o střední „zdravku“, je Leona jediná Romka ve třídě, na škole pak jsou dvě. Oproti základní škole jí zde spolužáci připadají mnohem přátelští a nemá s nimi problém. „Na praxi jsem se ovšem setkala s profesorkou, která když zjistila, že jsem Romka, přestala se mnou komunikovat a neodpovídala na mé otázky. Bylo to docela těžké období, myslela jsem si, že odejdu a nevydržím to, ale mamka mi poradila, ať vydržím, zkousnu zuby a ať svou práci dělám co nejlíp. Myslím, že to pomohlo. Profesorka mě na třídních schůzkách nakonec pochválila a řekla, že můžu být ostatním příkladem,“ říká budoucí zdravotní sestra.

Co se týká hudebních žánrů, má ráda gospel a funky hudbu, poslechne si i modernější jazz, ale ve zpěvu dává přednost anglickým písním. „Romská hudba mě příliš nezajímala až doby, než jsem se setkala s úžasnou Idou Kelarovou,“ přiznává. „Teď se ale už mnohem víc věnuju romské hudbě.“ K některým životním a módním stylům, blízkým neromské mládeži, je Leona kritická: „Hloupé časopisy jako třeba Bravo girl mě nikdy nezajímaly. Zdá se mi, že jsou tam informace, které pro tak mladé čtenáře nejsou vhodné. Rodiče nás k tomu ani nikdy nevedli. Vždycky jsme četly spíš vážnější literaturu a bibli. V křesťanském společenství, do kterého chodím už od dětství, mám spoustu kamarádů z Afriky, kteří zde studují medicínu a byli mi příkladem. Diskotéky moc nenavštěvuju, nebaví mě to. Chodím jen když jsou narozeniny nebo svatby.“

Svůj čas však Romka z Brna věnuje pěveckému sboru Čhavorenge vedeném Idou Kelarovou. Vystupovala na různých místech v ČR i v cizině. Za velmi povedené považuje vystoupení, kdy ji doprovázela královohradecká filharmonie, stejně jako koncert v Evropském parlamentu v Bruselu zaměřený na podporu Romů v Evropě. A pohled do budoucna? Po maturitě by nejstarší ze sester Bikárových ráda šla na vysokou školu. Rodinu by chtěla založit později, protože nejdřív by ráda s manželem cestovala, zajistila se materiálně a teprv pak by měla děti. Pracovat chce ve zdravotnictví jako sálová sestra nebo lékařka.

Svoje rodiče Leona oceňuje: „Respektují moje názory, ale nejdřív se mnou všechno prodiskutují. Nikdy mě do ničeho nenutili, vždycky mi dali svobodnou volbu v tom, co chci dělat.“ Když by měla budoucí romská zdravotnice vyjmenovat nějaké romské osobnosti, kterých si váží, napadá ji Yveta Blanarovičová a Ida Kelarová: „Líbil se mi projekt Yvety Blanarovičové La Sophia, ve kterém zvítězila moje sestra Mária, Yveta ji pomohla a podpořila její studium. A Idu Kelarovou uznávám, protože se věnuje romským dětem, věnuje mi hodně svého času a motivuje mě k lepším výkonům.“

Na otázku, jestli se lépe žije v romském či neromském světě, případně v jejich kombinaci, Leona odpovídá: „Mně vyhovuje určitě mix. Romské tradice se mi ale líbí a nic bych na nich neměnila. Myslím, že v neromských rodinách většinou rozhodují ženy, což jsem si všimla i u svých neromských kamarádek doma. U nás Romů to bývá většinou naopak, matky mají v romských rodinách velkou hodnotu, což jsem v neromských rodinách neviděla. Neromské matky více času věnují práci a nebývají tolik doma, což by mi vadilo.“

Ráda by, aby se vzájemné soužití zlepšilo. Češi by proto měli být více otevření a Romové více přizpůsobiví. Leoninu šestnáctiletou sestru Máriu učila na základní škole třídní Dagmar Potášová. „Pokud nastal nějaký konflikt, vždycky se ho snažila vyřešit,“ oceňuje Mária. A jaké předměty šly jako po másle? „Chemie, tělocvik, angličtina, hudebka,“ loví v paměti. Její otec ji už od dětství vedl k hudbě, což Máriu ovlivnilo při rozhodnutí studovat na konzervatoři muzikál. K jejím oblíbeným žánrům patří funky, pop, jazz a romské písně, stejně jako sestře jí ale nic neříká Tina a Bravo, stejně jako diskotéky: „Ty časopisy číst nehodlám, jelikož mi na nich nepřipadá nic zajímavé. Většinou čtu křesťanskou literaturu a bibli. Diskotéky mě nebaví. Když se chci vidět s přáteli, tak se sejdeme někde v kavárně nebo je pozvu k nám domů. Na festivaly spíš chodím jako učinkující, ne jako divák.“

Budoucí profesionální zpěvačka ráda vzpomíná na svůj první velký koncert s hradeckou filharmonií, ale i na vlastní výkon v soutěži La Sophia, kde zpívala jako sólistka, stejně jako na festival v Praze v Lucerna Music Baru. Do budoucna by chtěla pracovat v divadle nebo učit na konzervatoři. Koho z veřejně činných osobností Mária nejvíc uznává? „Určitě Yvetu Blanarovičovou, protože mě podporuje ve studiích, Martinu Balogovou a Filipa Gondolána, u kterých zpívám.“ Na závěr Mária zdůrazňuje: „Romské rodiny drží stále pohromadě. U neromských tenhle jev tolik nepozoruju. A Češi by si měli uvědomit, že všichni Romové nejsou stejní a že chyby má každý – jak Neromové, tak Romové.“

Ptal se Pavel Pečínka pro 6. číslo Romano hangos, 2012.

Katarína Žigová:
Vidět ještě tak Indii nebo Thajsko

Tak jako u většiny Romů v Česku, pochází rodina Kataríny Žigové ze Slovenska. Její rodiče se ale už narodili v Českých Budějovicích. Těžko někdo z nich zapadne do představy o Romech, kteří jen čekají na výplatu sociálních dávek. „Otec pracuje v elektrovýrobě a matka na poloviční úvazek v obchodě,“ vysvětluje Katarína. Její dva bratři – osmadvacetiletý Štěpán a pětadvacetiletý Rudolf – už mají vlastní rodiny. „Štěpán bydlí ve vlastním bytě v Českých Budějovicích, Rudolf momentálně pracuje i s rodinou v Německu. Protože zrovna teď nemám moc peněz nazbyt, abychom se vídali osobně, komunikujem hlavně díky Skype,“ objasňuje sourozenecké vztahy Katarína. Má ještě osmnáctiletou sestru Lucii. Tu bychom potkali nejčastěji v učňovském středisku v Praze, kde se učí na cukrářku.

Samozřejmě se hned ptáme, kde je Katarína „víc doma“. Mezi Romy, nebo Čechy? Podle očekávání je to „půl napůl“: „V naší rodině jsme mluvili hlavně česky, ale samozřejmě občas i romsky, a to kvůli tradici. Česky kvůli lepšímu dorozumění ve škole a proto, že bydlíme v oblasti, kde máme skoro výhradně „bílé“ sousedy. V dětství jsem měla díky poloze bydliště jen „bílé“ kamarády. Ale teď už je to tak na půl.“

Na základní škole věděla Katarína jen o jednom Romovi – vlastním bratrovi. Ale s žádnou diskriminací se tam sourozenci Žigovi nesetkali. „Spíš jen možná ze začátku někteří spolužáci nevěděli, co si mají o nás myslet. Ale když viděli, že jsme absolutně nekonfliktní, tak padly zábrany a byli z nás přátelé,“ ohlíží se do minulosti snědá Jihočeška, kterou na „základce“ bavila nejvíc „hudebka“ a tělocvik, ale i matematika a fyzika.

Po skončení základní školy ale rodina Kataríny vyrazila do světa. Konkrétně do Velké Británie. „Po návratu jsem už neměla moc na výběr, a tak jsem začala navštěvovat Střední odborné učiliště v Budějovicích, obor prodavač textilu a smíšeného zboží. Na střední škole jsem byla snad jediná Romka,“ říká.

Za noviny ale Katarína moc neutrácí. Informace loví raději na internetu. Jak ale hned dodává, „my Romové potřebujeme svoje tiskoviny, abychom tam nacházeli nějakou inspiraci a měli tak cíl se víc vzdělávat.“

Ale nemusíme se pořád bavit jen o vzdělávání, vzdělávání, vzdělávání… Českobudějovická Romka věnuje své volno hlavně přírodě, cyklistice a pokud finance dovolí, tak i cestování. „Itálie, Chorvatsko, Irsko, Francie,“ vypočítává země, kam se kromě Británie ještě stačila dosud podívat. Ale jaká by to byla Romka bez hudby? Katarína poslouchá jak romskou, tak latinskoamerickou i českou popovou hudbu. Ale nad stylem hip hop nebo technem trochu ohrnuje nos: „Tak to mě teda neoslovuje.“

Zajímá nás, co zábava a noční život. „Tak to se musím pochlubit, že díky diskriminaci v téhle oblasti žiju velice zdravým způsobem života, protože do 22. hodiny jsem vždycky v posteli,“ dokazuje svůj smysl pro ironii Katarína. „Téměř ve všech nočních zábavních zařízeních, které moji „bílí“ přátelé navštěvují bez problémů a bez klubových karet, se mně u vchodu dostane vždycky odpovědi, že vstup je možný pouze s klubovou kartou nebo že Romy dovnitř nepouštějí. A tak mně nezbývá než jednou dvakrát ročně navštívit romskou zábavu. Tam ale zas nemám tolik vrstevníků.“

Ale českobudějovickými diskotékami plány Kataríny nekončí. Do budoucna by si ráda našla nějakou lépe placenou práci než doteď, osamostatnila se od rodiny a přitom by ráda viděla trochu světa – nejraději by ještě stihla Indii nebo Thajsko.

A rodina? Mimino? „To ještě v plánu nemám, myslím, že ještě není ten správný čas,“ odmítá zatím Katarína. Co sny ohledně zaměstnání? „Od mládí mě velice přitahovala práce s malýma děckama. Jenže všechny pokusy uchytit se v tomhle oboru vyšly naprázdno. Zkoušela jsem si přivydělat i jako fotomodelka, ale buď šlo o nabídky fotit akty, o což nemám zájem, nebo to bylo tak málo finančně ohodnocené, že se mně ani nevyplatilo tam cestovat. Moje dosavadní zaměstnání, to byla vždycky buď práce v obchodě nebo v gastronomii, ale výpověď pokaždé přišla před koncem zkušební doby náhle a bez udání důvodu,“ popisuje zklamaně. Jak je vidět, Katarína se pohybuje v prostředí Romů i Neromů, aniž by jedno z nich upřednostňovala. Co se týká romských tradic, je pro zachování klasického rozdělení rolí: muž-živitel, žena-péče o rodinu. Ale na druhou stranu na romském světě tuhle mladou Romku jedna věc mrzí – že většina romských žen má jen malé ambice se vzdělávat.

A v jakých barvách vidí Katarína „černobílé“ soužití do budoucna? „Myslím, že většinová společnost by nám měla především pomoci vytvořit větší motivaci se vzdělávat a odstranit předsudky ze strany zaměstnavatelů. Je jasné,že další sbližování Čechů a Romů ještě přinese problémy, ale myslím, že se musí udělat ústupky z obou stran,“ uzavírá mladá Romka.

Ptal se Pavel Pečínka pro 5. číslo Romano hangos, 2012.

Veronika Fečová:
Dívka, co dokáže žít ve třech světech

Muzikantskou rodinu Fečových asi není nutno mezi zasvěcenějšími představovat. Patří k ní i Pražačka Veronika Fečová. S touto aktivní Romkou, která teď navštěvuje Soukromé střední odborné učiliště kadeřnické, bychom se domluvili anglicky, francouzsky a rusky. Považuje se za katoličku, ale jinak je to od pohledu moderní holka.

Oba její rodiče pochází z východoslovenské Lučky. „Mamka na nic nehraje ani nezpívá, ale taťka je multiinstrumentalista. Hraje na baskytaru, cimbál, kytaru a klávesy, ale hlavně na kontrabas, vystupuje s největšími jazzovými špičkami,“ mapuje muzikantský „background“ svých rodičů.

Veronika, která 20. května oslaví devatenáct, má tři mladší sourozence: „Nejmladší Leničce je devět, je to strašný živel a takový čertík, říkáme jí Dodynka. Doma pořád zpívá a tancuje. Bráškovi Martínkovi je třináct. To je náš muzikant, hraje na bicí, kytaru, klávesy a teď se začal učit na kontrabas. Staršímu bráškovi je sedmnáct a jmenuje se René. Je to krásný kluk, takže pořád chodí za holkama nebo sportuje. Máme k sobě hezký vztah, určitě jsou věci, které nás štvou, ale hlavní je, že se milujeme.“

Ptal se Pavel Pečínka, celý rozhovor najdete ve 4. číslo Romano hangos v roce 2012.

Adriana Pačanová:
Kubánské rytmy a činku do ruky

Ve třetím letošním čísle Romano hangos necháme naše čtenáře trochu nahlédnout do života Adriany Pačanové ze Sokolova, která se učí v oboru kuchař-číšník na tamní živnostenské škole.

Její prarodiče pochází z Banské Bystrice, ale rodiče Adriany a ona sama se narodili v Čechách. Otec Vojtěch pracuje jako svářeč, matka v textilce. „Bratru Markovi je osmnáct, učí se na instalatéra, ve volném čase vzpírá a boxuje. Mladší Vojtěch si box zatím neoblíbil, má teprve dva roky, sestře Jenifer je šest,“ vypočítává Adriana sourozence.

V prostředí, kde vyrůstala, se mísily romské i neromské vlivy. „Jsme trochu muzikantská rodina, občas se u nás mluví romsky. Ale když jsme byli malí, tak na nás naši romsky nemluvili vůbec, protože bychom se pak podle nich nenaučili pořádně mluvit česky. Moji rodiče umí dobře romsky, ale chtěli abychom splynuli s českým prostředím. Pořádně romsky jsem se proto nakonec naučila spíš od svého okolí než doma,“ skoro omluvně krčí rameny.

Kamarádů měla Adriana podle vlastních slov vždycky dost z obou prostředí. A to už na základní škole v Sokolově, kam chodily asi dvě stovky Romů. „Je mně jedno, jestli je někdo zelenej, oranžovej nebo fialovej,“ směje se. Přímo na nějaké rasistické ústrky si ze své „základky“ nevzpomíná, učitelky se podle ní chovali k Romům i Neromům stejně.

To se ale nedá říct o situaci všeobecně. Adrianě Pačanové připadá, že většina Čechů je rasisticky zaujatá a nerozlišuje mezi Romy ty, kteří jsou vzdělaní a žijí normálním stylem a ty obtížně přizpůsobivé. Někteří učitelé v severních Čechách se přímo zúčastňovali protiromských demonstrací.

Na romskou středoškolačku má ale Adriana přece jen jeden netradiční zájem – ráda vezme do rukou pořádnou činku a hodí si ji nad hlavu. „Vzpírání provozuju už nepřetržitě tři roky a ten sport prostě miluju. Jsem dvojnásobný mistr, nebo vlastně mistryně České republiky, třikrát mistr Karlovarského kraje a pětkrát jsem skončila na Světovém poháru v rakouském Lochenu jako třetí,“ vysvětluje.

A něco z těch „obyčejnějších“ zálib? Stejně jako u jejích spolužáků v tomhle věku bychom u Adriany v poličce s CD nahrávkami a kazetami objevili kapely hrající ve stylu hiphop, techno, drsný metal a rock, ale i Daru Rolins a Karla Gotta, stejně jako zpěváky a skupiny Gipsy.cz, Rytmus, Gipsy Kajkoš atd.

Mladá Romka, co umí zvednout pěkných pár kil nad hlavu, ve svém volnu ráda vyrazí na diskotéku. Tam, kde ji znají, problémy nezažívá. „Berou nás normálně, prostě hned čau, ahoj,“ popisuje.

Tanec Adrianu baví, do tanečního souboru chodila od sedmi let. „Organizoval to můj otec, měl sdružení a chodilo nás tam asi padesát Cikánů. Tančili jsme hip-hop, kubánské rytmy, latinskoamerické tance, ale i romské, pořádně jsme se rozparádili, bavilo nás to moc.“

Teď něco málo o plánech do budoucna. „No, rodinu bych si ráda pořídila až tak v pětadvaceti, děti bych chtěla mít až budu mít všechno připravené na žití s mou budoucí láskou. U nás v rodině je základ vyučení a práce, jinak ani krok,“ zdůrazňuje odhodlaně mladá Romka. Kdyby si měla vybrat nějakou exotiku, z cizích zemí by se jí nejvíc líbilo a žilo asi v Itálii. Ráda by ukázala, že „Romové nejsou jen na sociálkách“, chtěla by si pořídit vlastní auto a byt a mít pracovitého muže. „Nejradši kuchaře-číšníka,“ svěřuje se se svými sny.

Adriana je ráda, že má pro svoje cíle a plány podporu rodičů i sourozenců. Zatímco někteří její vrstevníci, hlavně mezi Neromy, v tomhle věku zkouší doma svoje první rebelie, budoucí romská servírka na své rodiče nedá dopustit: „Otec dělá pro Romy celej život, pořádá akce pro děti vždycky ze svých peněz a ne z žádných dotací. Má slabost pro chudší děti, tak jim někdy sám nakoupí hračky nebo pastelky atd., byl s nimi na zájezdu. Snaží se vést Romy k tomu, aby se začali vzdělávat a vyrovnali se majoritě. Prostě aby šli nahoru podobně jako v Americe černoši. Otec mně i mým sourozencům pořád říká - musíte se učit a být lepší než majorita a ukázat jí, že my Romové jsme vzdělaní a slušní.“

Adrianu baví focení, a kdyby mohla fotit pro nějaký časopis, byla by velice ráda.

Protože tahle činorodá Romka nezůstává uzavřená v jednom či druhém světě, ptáme se jak vnímá postavení romské a neromské ženy. „No neromská žena asi nevaří každej den teplé jídlo, ale romská žena, ta skoro každej den,“ zastává se rozhodně romských dívek.

A jaké změny u Romů i Neromů by Adriana ráda viděla? Češi by podle ní neměli své děti vychovávat k averzi proti Romům, ve školách mělo skončit rozdělování na romské a neromské třídy: „Romské děti jsou někdy výbušnější, takže podle toho reagují, když slyší hlášky, že Cikáni patří do plynu.“

U romských sociálně slabých rodiny považuje Adriana za nutné změnit výchovu dětí, začít slušně žít, připravovat děti na jejich profesi. Vadí jí, že někteří Romové jsou závislí na sociálních dávkách: „Nemají snahu začít slušný a spořádaný život, žijí ze dne na den, nepřemýšlí dopředu, nedělají si starosti. Člověk jako by jim musel někdy přinést všechno pod nos. Někteří z nich začali emigrovat, to znamená utíkat před problémy. Dali tak majoritě najevo, že se nechtěj přizpůsobit a vzdělávat. Pro tyhle lidi je pak těžký něco dělat protože tak žijí z generace na generaci a vleče se to s nimi dál a dál. Přála bych si, aby většina Romů byla vzdělaná a ukázala to majoritě. Já sama jsem hrdá že jsem Romka.“

Pokud jde o romské taneční soubory, je tahle snaživá dívka trochu kritická: „Když si vezmeme jejich repertoár, tak ho někdy kopírují jeden od druhého a nemají svou fantazii, aby vytvořili něco nového. A když se jim náhodou něco povede, tak to zkopírují všechny romské kroužky.“ Nesouhlasí ale, že by tomu bylo podobně i u písní: „Kdepak, nejsou většinou podobné. Něco jiného jsou skladby poslechové, koncertní nebo písničky co se hrají na zábavách.“

Pro českou politiku nemá Adriana moc pochvalných slov. Projevuje se v ní negativně to, že politici, hlavně lokální, rasistické nálady využívají a někdy i podněcují. Dělají to podle ní ale rafinovaně, protože otevřeně rasisticky věci už dneska „na plnou pusu“ říct nemůžou.

A kdo z veřejně působících osobností projevuje podle Adriany největší sympatie k Romům? „Tak určitě Lucie Bílá, ta se k nám určitě neotočí zády! Samozřejmě pro Cikány hodně dělá Rytmus. Všichni Romové jsou na něho hrdí že aspoň on něco dokázal a že je významnou osobou a celebritou, že ukázal majoritě že i Romové mohou být respektovaní. Je to náš Boss! Všichni Romové ho moc milujeme. On ukázal Česku i Slovensku že i Cikán může být víc než Čech,“ domnívá se.

A vzkaz sportovní vzpěračky na závěr? Chtěla by hlavně poděkovat svým rodičům: „Svou prací dosáhli toho, že nepatříme k těm sociálně slabým a vedou mě i sourozence k normálnímu spořádanému životu. Náš otec Vojtěch Pačan nám dává velkou sílu i naději v téhle těžké době. Přeju všem Romům, abych jim jejich rodiče dávali taky to co mě a mým sourozencům poskytují rodiče moji.“

Ptal se Pavel Pečínka pro 3. číslo RH v roce 2012.

Laura Lucie Vedeyová:
Víc trestat rasismus i krádeže

Bydlí v Praze, do Čech přišli její předkové z Maďarska a Slovenska. Už od základní školy měla Laura Lucie Vedeyová kamarády tak půl na půl, Romy i Čechy. A oba světy ji provázely i v dalších letech. S dětstvím i školou si přece jen spojuje pár nepříjemných situací: „Ono vždycky se najde nějaký hlupák, kterému nesedíte jen proto, že vypadáte trošku jinak. Proto bylo někdy těžké najít si české přátele.“ Brzy se vše ale usadilo: „Ve třídě jsme byli celkem tři Romové a nemůžu říct, že bysme zažili nějaké výraznější konflikty mezi Čechy a Romy.“

Ani žádnou jazykovou bariéru Laura nakonec ve třídě řešit nemusela, spíš naopak. Mnohem vybroušenější než romštinu má češtinu. „Romsky občas doma mluvíme, ale spíš jen tak z legrace, protože romštinu nijak zvlášť dokonale neumíme,“ vysvětluje dívka, jejíž fotografie by směle mohly konkurovat některým známým tvářím ze světa modelingu.

Když se po základní škole Laura rozhodovala co dál, vybrala si střední obchodní školu – hlavně proto, že se na ni hlásila její nejlepší kamarádka. I zde potkala několik Romů. Teprve jako středoškolačka se setkala s něčím, co připomínalo diskriminaci. „No, nebylo to mířené přímo na mě, ale spíš na moje romské spolužačky. Naše třídní učitelka je ztrapňovala a ptala se jich před celou třídou, jestli si už byli rodiče vyžebrat dávky na úřadech,“ vzpomíná se znechucením. Studium jí to ale neotrávilo, škola ji bavila, hlavně dějepis a matematika.

Otec Laury pracuje u Českých drah a matka je kosmetička. Rodina nepatří k těm početným jako u většiny Romů, Laura má jen jednu sestru. „Bohužel se nestýkáme, je starší a bydlí s otcem,“ vysvětluje.

Jaké má Laura záliby? Asi nikoho nepřekvapí, že focení, a to oboustranně. Ráda se nechá fotit a sama taky ráda vezme fotoaparát do ruky. „Jo, nějaké nabídky na focení jsem už měla,“ říká jakoby nic, ale série fotek na jejím facebooku ukazuje, že těch dokončených nabídek bylo asi víc a že nefotili žádní hochštapleři.

Co se týče hudebních stylů, dává mladá Romka přednost před romskou klasikou hlavně americkým interpretům. Na otázku, jestli nemá někdy pocit, že romské soubory jakoby často stály na místě a svůj repertoár jen opakovaly, přikyvuje: „Ano, souhlasím, zdá se mi někdy, že všechny ty romské písně a tance a jiné věci se nemění.“

Čte dívčí časopisy, které jsou běžně k mání, v žádném romském souboru nepůsobí. „No, rozhodně mi je blíž hip hop než techno,“ říká zásadově. Na diskotékách bychom Lauru mohli spatřit velice často, a to v pražských klubech Radost, Duplex nebo Zlatý strom. Jak říká, tam ale neměla nikdy potíže, nikdo ji neurážel kvůli etnickým rozdílům.

„Je zbytečné dělat speciální časopis pro romské dívky, máme stejné zájmy jako české a jiné dívky, tak proč vytvářet speciální časopis jen pro nás?“ reaguje trochu udiveně na otázku, jestli by se podle ní hodil pro mladé Romky nějaký jiný časopis, který se dnes nevyskytuje. Časem by Laura ráda založila rodinu, uvažuje o dvou dětech.

Předtím by ale toho ráda co nejvíc procestovala, hlavně tam, kde pálí slunce. „Hmm, no Egypt, Mexiko a taky bych chtěl vidět New York,“ vypočítává nahlas… Váží si těch osobností, které nezapomínají při svojí slávě na ostatní. Například? „Třeba Angelina Jolie, protože pomáhá opuštěným dětem a nemocným lidem po celém světě. Z Romů to bude asi zpěvák Rytmus, protože i když ho hodně lidí nemá rádo, ukázal, že i obyčejný Rom něco dokáže a že může být vzorem nejen pro Romy, ale i pro Čechy a Slováky. Myslím si, že hodně pro Romy udělal Vojtěch Lavička,“ vypočítává.

Laura říká, že se ráda o někoho stará, její dětský sen byl stát se zvěrolékařkou. „Ale taky by mě bavilo pracovat s dětmi,“ směje se. Zatím zkoušela dělat servírku. Nejde podle ní o špatnou práci, ale nechtěla by to dělat jako stálé zaměstnání. „Vyhovuje mi české prostředí, ale i to romské – prostě pokud jsem ve slušné společnosti, tak na národnosti nezáleží. Nemám nic proti romským tradicím, ale už tu žijeme spoustu let, takže preferuju víc ty české,“ objasňuje pražská Romka.

Rozdíl mezi českou a romskou rodinou tolik nepozoruje: „Vidím tam víc podobností, ale je pravda, že Romka většinou zůstává v domácnosti a stará se o děti, o obživu se stará manžel, kdežto v české rodině pracují oba.“

Lauře se ale moc nelíbí to dělení na „gádže“ a Romy nebo černé a bílé: „Jsme přeci lidi a jediný rozdíl je, že někdo je tmavší, někdo světlejší. Bylo by asi nejlepší a hodně by se změnilo, kdyby Romové dostali podobné pracovní nabídky jako Češi. Pokud nemají vzdělání, tak by měli mít právo udělat si rekvalifikační kurzy.“

Proto, aby se zlepšila situace mezi Romy a Čechy, zvýšila by Laura tresty za rasistické činy, ale taky za krádeže. „Vina je na obou stranách a už to začíná být nesnesitelné. Proto bych si přála, aby se lidi spolu naučili žít tak, jak to funguje i v jiných zemích,“ zakončuje dívka, jejíž fotky si každý snadno zapamatuje…

Ptal se Pavel Pečínka pro 2. číslo RH v roce 2012.

Michaela Siváková:
líbí se mi Čercheňa i George Benson

Michaela Siváková je Pražačkou od narození, v metropoli žije i její rodina. Rodiče a příbuzní přišli do Čech ze Slovenska, sama pochází z pěti sourozenců. Zajímalo nás, jestli se Michaela setkávala na škole s diskriminací kvůli svému původu, ať už ze strany spolužáků nebo učitelů.

"Ano, na základce občas ano," přiznává. "A toho jsem se dost dlouho bála – prostě vždycky vejít do třídy, co mně zas bude čekat a kdo mi co bude říkat. Často jsem slyšela slova – hele, už zase jde ta Cigánka. No, nebylo to tenkrát jednoduché, nějak se udržet mezi třiceti dětmi ve třídě jako jediná Romka. Když se tak ohlížím zpátky, vzpomínám si, že jsem fakt tenkrát zažívala dost strach. Ale pokud jde o učitelky, tak jen jedna jediná z celého pedagogického sboru se ke mně chovala zle, s jinými jsem problémy neměla."

Ptáme se na romské tradice a zvyky. Ty ve striktní podobě dodržovala ještě tak babička Michaely, další generace už na ně zapomínaly. Některé z obyčejů ale Michaela a její blízcí přece jen pěstují dosud... Za nezbytný považují křest dětí, Michaela byla na křtinách dceři své nejlepší kamarádky Anety. Dostala jméno Natálie.

A sňatky u příbuzných? "Některé svatby mých známých a příbuzných vypadají úplně stejně jako gádžovské, jiné bývají tradiční, romské. Mnohem víc už teď ale hraje roli to, kdo na jak velkolepou svatbu má kolik peněz, podle toho si ji vystrojí," popisuje měnící se podmínky ve svém okolí romská Pražačka. Úplně ale nezavrhuje některé staré romské pověsti a pověry, které zná z vyprávění svojí babičky.

Pohřby v její širší rodině neprobíhají stejně jako u Čechů, vysvětluje Michaela: "Jo, jasně, pije se a vzpomíná se na dotyčného stejně, ale zakrývá se u toho zrcadlo, abysme mrtvého v tom zrcadle neviděli. Sejde se mnohem víc příbuzných než tomu je u Čechů, a dlouho se sedí vzpomíná na nebožtíka".

Rychle někam k veselejšímu tématu, třeba k oblíbeným hudebním žánrům. Mladá Romka z Prahy má vkus podobný jako její neromské vrstevnice: poslouchá víc „ty modernější“ : jazz, funnky, sleduje televizní soutěže Superstar a Československo má talent, líbí se jí skupiny Inkognito, All Jerou, George Benson. "Ale beru všechno co se mi líbí, asi tak napůl styly české i romské," uzavírá.

"Chodívala jsem taky dva roky do romského souboru Čercheňa, zažila jsem s ním spoustu legrace, ale spíš jsem tam zpívala, než tancovala," vysvětluje tmavovlasá žena. Vzpomíná hlavně na výjezdy do Brna: "Tam se dobře vystupovalo, hlavně v roce 1995, kdy tam působilo hodně romských kapel".

Jednou, v roce 2010 se Michaela Siváková účastnila i soutěže Miss Roma. "Bylo to v Praze, šla jsem tam spíš ze zvědavosti. Pocity jsem si z toho odnesla pěkné, hlavně když jsem začala zpívat a sklidila obrovský potlesk, bylo to krásné," vzpomíná.

Michaela už prošla vícero zaměstnáními, dělala barmanku, chvíli také zpěvačku a učitelku v mateřské škole. Kdyby si ale měla splnit sen, ráda bych pracovala jako letuška, tanečnice nebo zpěvačka. Hudbu a tanec podle svých slov miluje nade vše. Pokud jde o budoucnost, Michaela by ráda založila rodinu. Děti zatím nemá, nejraději by ale měla jen jedno. Proč, když romské rodiny bývají na rozdíl od českých tak početné? "No, chtěla bych, aby mělo vzdělání, mohlo si dovolit studovat něco, co by ho bavilo, aby nezažilo to co já v dřívější době. Ono to dneska i s ohledem na finance stačí," myslí si.

"Kdybych si mohla vybrat, kam cestovat, tak nejraději někam do zemí, kde by si na nám pořád někdo neukazoval, že jsme Romové. To zas tak moc nezáleží na zemi, ale především na lidech. Ale když už, tak by se mně líbilo v Londýně, na Novém Zélandu, v Itálii, ve Španělsku, ve Francii nebo ve Švýcarsku," zálibně si představuje mladá Romka.

"Ono hlavní samozřejmě je, aby měl člověk práci a bydlení a nebyl pořád kritizovanej že je Rom, a pokud tohle nemá u nás, tak to hledá jinde, proto tolik našich lidí jezdí do Anglie, Belgie nebo Francie," vysvětluje.

Michaela by ráda zkusila nafotit něco třeba do módního časopisu, je to její sen. Ovšem, jak říká, "nemám zrovna moc kontakty a známé, a tak moc důrazně jsem nezkoušela prorazit. Ale ráda bych jednou byla na nějaké obálce".

Takže aspoň to poslední přání rádi plníme, přestože Romano hangos není zrovna magazín Elle...

Ptal se Pavel Pečínka pro 1. číslo RH v roce 2012.

---

Petra Vejvodová:
Nechápu, že Vandas je stále předseda

Hraje volejbal, ráda cestuje po českých památkách nebo jen tak přírodou. Lze ji potkat ale i na demonstracích nebo vědeckých konferencích. Když totiž odmaturovala na gymnáziu v Nymburce, začala Petra Vejvodová v roce 2006 studovat politologii a mezinárodní vztahy na brněnské Fakultě sociálních studií. Teď zde dělá doktorát na téma pravicový extremismus. V odborných kruzích zaujal hlavně její článek Autonomní nacionalismus z roku 2008 (na www.rexter.cz), který analyzoval modernizační trendy českého neonacismu. Patří také k autorům publikace Krajní pravice a krajní levice (Grada, rok 2011). Nás zajímalo hlavně, co nového vaří čeští neonacisté ve své kuchyni…

Zájem o extremismus, a ještě pravicový, to není zrovna obvyklé. Jak jste se k němu dostala? Proto, že je téma, které má takříkajíc šťávu?

Zaujalo mě díky přednáškám docenta Mareše na vysoké, vtáhl mě do toho. V rámci politologických témat, co se nabízejí, mi to skutečně přijde jako adrenalinové dynamické téma.

Proč ne levicový, ale pravicový extremismus? Protože levicový je méně násilný a tudíž má málo adrenalinu?

Víte, rozhodně ten levý nepovažuju za menší hrozbu, za něco, co je méně násilné. Mnohdy bývají ti levicoví nápaditější. Ale v ČR je levicově extremistická scéna strnulá. Můj výběr vycházel z mého odborného zájmu o druhou světovou válku. Já jsem nikdy nesympatizovala ani s jedním extrémem, tedy ne že bych kvůli inklinaci k levicovému extremismu přišla k zájmu o pravicový.

Volíte asi tak TOP 09, odhaduju.

Volím pravicové strany.

Vyhrožoval vám už někdo kvůli vaší specializaci?

Zajímám se o to už několik let, chodím se dívat, jak probíhají demonstrace, do terénu, ale ani jednou mi nikdo na pravicově extremistické akci nevyhrožoval.

Možná to bude tím, že vypadáte dost nordicky.

Ano, možná že díky tomu nikoho nenapadne, že rozhodně nejsem na jejich straně.

Které trendy na krajní pravici byste za poslední roky považovala za hlavní, kde je největší nebezpečí, kde naopak média tu hrozbu nejvíc nafukují? Podle mě bývají v zahraničí problémy s neofašismem a podobně větší.

Souhlasím, dění na krajně pravicové scéně je novináři do značné míry zveličováno podle zásady – téma je výživné a zajímavé, tak proč bychom o něm nepsali? Pokud srovnáme situaci u nás se situací třeba v Německu, Rusku, Polsku, tam to bývá horší. U nás je to přifouknuté i proto, že – podle mě – se tomu pravicovému přikládá větší váha než levicovému, i když rizika plynoucí z obou jsou stejná. Novinkou na krajní pravici je modernizace, scéna prochází obrodou, aby oslovila další skupiny mládeže, protože mládež má vždycky ve společnosti největší potenciál k radikalismu. Krajní pravice si přivlastňuje moderní styly subkultur jako graffiti, skateboard styl, hiphopový styl…

Tedy to, co bylo populární u anarchistů a různých alternativňáků na krajní levici…

No, to nejsou věci, které by byly nutně součástí krajní levice, spíš prostě u takové té rebelující alternativní mládeže.

Změna stylu, to je originálně skutečně vymyšlené v Německu?

Ano, autonomní nacionalismus přišel z Německa, ale tam ho neonacisté většinu opsali od svých protivníků – autonomních anarchistů ze 70. let. Myslím ne ideologii, ale ty nápisy, emblémy, oblékání do black block stylu atd. Zkusili to, vyzkoušeli, zjistili, že je to přijatelnější ve společnosti, ta nová image, že se tak dá víc přiblížit veřejnosti, než když mají bundy bombery, boty martensky a vyholenou hlavu. Stará image už byla hodně zprofanovaná, každý věděl, co znamená. Z Německa se to rozšířilo do ČR, Slovenska, Polska, do skandinávských zemí atd.

Ta modernizace vzhledu a hesel znamenala dost velký zásah do dosud zaběhaných stylů. Dalo by se odhadnout, jak velkou část nových rekrutů přivede a jak velkou část tradicionalistů odpudí?

Příliv nových trendů a lidí neznamená automaticky znechucení a odchod těch starých. Udržují si starou image, zůstávají stejně naladění, ale působí to rozdělujícím efektem. Část prostě inklinuje k novým směrům, k autonomnímu stylu, a část se drží 90. let, toho hard core stylu.

Která jména konkrétně k nám ten modernizační styl přinesla, kdo stojí v pozadí toho přebarvení českého neonacismu?

Skinheadská scéna byla u nás přece dřív hodně primitivní, Dělnická strana taky. Patrik Vondrák, Filip Vávra a Michal Glas, který vedl kladenskou buňku Autonomních nacionalistů. Přímo ta byla iniciátorem změn v Česku, ta kopírovala Německo.

Jedním z modernizačních trendů na krajní pravici je i větší účast žen. Ty, co u nich teď jsou, to jsou vesměs partnerky těch už aktivních lídrů, nebo přišly k hnutí samy, spontánně, zdola?

Ženské neonacistické hnutí je teď sice početnější, ale stále je postaveno hlavně na partnerkách lídrů i řadových členů – neonacistů. Účastnily se jednotlivých demonstrací a časem došly k názoru, že se můžou v neonacistickém hnutí angažovat samy a založit si ženskou organizaci – Resistence Women Unity. Tím sledují historické vzory, jako například finská organizace Lotta Svärd, působící za II. světové války.

...zbytek tohoto zajímavého rozhovoru najdete v čísle 19.

Marika Demeová:
Sny se plní, ale musíme se přičinit

Učitelka angličtiny, novinářka, manažerka projektů, aktivistka – všechno toto zvládá šestadvacetiletá Marika Demeová. Romka s maďarským původem žije na jižním Slovensku v Hnúšti, městě na svazích Slovenského rudohoří obývaném Slováky, Maďary a Romy. I přes svůj věk už toho v romském neziskovém sektoru hodně zažila a servítky si rozhodně nebere. Posuďte sami…

Můžeme znát váš osobní profil, studium, práci, dosavadní zkušenosti?

Na základnej škole som sa učila na jedničky, ale nemala som bunky na počty. Až do skončenia základky som mala na vysvedčeniach vždy sólovú dvojku práve z matematiky. Po základnej škole som sa rozhodla ísť na gymnázium. To bola v tom čase tá najlepšia voľba, pretože som ešte nebola definitívne rozhodnúta, čomu sa venovať. Na gymnáziu som tak dostala čtyři roky nato, aby som sa mohla dobre rozhodnúť a získať všeobecne orientované vedomosti. Lákalo ma viacero profesií. V priebehu štúdia na gymnáziu som sa rozhodovala medzi právom alebo štúdiom cudzích jazykov. Chcela som sa stať právničkou alebo v prípade neprijatia na právo som volila druhú možnosť. A to štúdium nemeckého a anglického jazyka. Cudzie jazyky mi šli zo všetkých predmetov najlepšie, bavili mi najviac a aj profesori na gymnáziu mi to sami radili. Premýšľala som už vtedy o role učiteľky jazykov alebo o roli tlmočníčky. Ale osud to zariadil úplne inak…

A co vám tolik zkomplikovalo cestu?

Sociálna situácia a mnohé problémy, ktoré v tom čase otriasli mojou rodinou, mi nedovolili ani jedno ani druhé. Prihlášky na vysoké školy boli podané, doma na stole ležali aj pozvánky k prijímacím pohovorom z troch vysokých škôl. Ja som však bola nútená všetky prihlášky stiahnuť a požiadať o vrátenie polovičného poplatku za podanie prihlášok a ostať doma. V tom čase sa mi zrútil celý svet. Myslela som si, že sny už ani netreba snívať a že celé moje 13ročné úsilie, snaženie a hlavne učenie na ZŠ a gymnáziu boli zbytočná strata času a energie. Ale po necelom roku, ktorý som využila prácou ako začínajúca koordinátorka aktivačných prác v Klube rómskych aktivistov v SR, sa začal otvárať aj vysokoškolský odbor sociálno-misijná práca v rómskych komunitách. A to neďaleko, v našom okresnom meste Rimavská Sobota. O to bola motivácia k štúdiu väčšia, že tento odbor sa realizoval v rámci projektu iniciatívy EQUAL a bol bezplatný. A tak som teda neváhala ani minútu, prihlásila sa, absolvovala pohovor a začala študovať. Študovala som odbor, ktorý som nemala v pláne po skončení gymnázia, ani som nesnívala o ňom. Osud to však zariadil za mňa a šiel ruka v rukáve s mojou vtedajšou vykonávanou prácou a začali sa vhodne dopĺňať. Mohla som tak začať porovnávať prax s teóriou z kníh a skrípt na škole. Medzitým som už absolvovala niekoľko školení v treťom sektore na témy ako gender, domáce násilie na ženách, politické a sociálno-právne školenia, advokačné a komunikačné tréningy a rôzne iné. Pachtila som sa po vedomostiach a skúsenostiach iných, starších a skúsenejších. Rómov ako menšinu a ich problémy som začala vnímať práve vtedy. Prišla som na to, že je to práca, ktorú chcem robiť a venovať sa jej dovtedy, kým nepomôžem aspoň jednému zo svojho národa. Pretože to už nebolo len o riešení problémov niekoho iného, ale aj môjho osobného. Keďže sama som Rómka a chcela som pomôcť svojmu národu, začala som to pokladať za svoju akoby povinnosť. Stihla som doštudovať nielen bakalára v odbore sociálno-misijná práca, ale aj Mgr. v odbore aplikovaná sociálna práca na Univerzite Kostantina Filozofa v Nitre. Pôsobila som ako koordinátorka aktivačnej činnosti celé štyry roky od jej vzniku v našej republike až po jej koniec v roku 2008. Po jej skončení som si začala hľadať prácu inde. A dostala som sa opäť ku koordinácii ľudsko-právnych projektov, projektov spojených s bývaním Rómov, k voľnočasovým aktivitám. Išlo to ruka v ruke s profesionalizáciou občianskeho združenia, v ktorom som ostala do dnešných čias pôsobiť ako projektová manažérka.

U vzdělaných romských žen mě skoro vždycky zajímá, jestli vyrůstaly spíš mezi Romy nebo obklopené neromským okolím. Co vy? A používala jste už od malička romštinu?

Ja som vyrastala v klasickej rómskej robotníckej rodine. Kde otec okrem svojej práci v chemickom závode u nás v meste Hnúšťa stíhal aj hrávať so svojou kapelou. Bol dosť známy a uznávaný gitarista na širokom a blízkom okolí. Mal v čase svojej mladosti veľmi vychýrenú pop-rockovú kapelu, známu ako Black Star – Čierne hviezdy a prešiel mnohými inými kapelami. Víkendy mal neustále obsadené. Poznali ho a poznajú do dnes Rómovia i Nerómovia, ktorým odohral svadby, zábavy, narodeniny, plesy atd. Matka sa od svojich 16 rokov venovala terénnej práci s Rómami a možno to mám po nej. Urobila si ešte v čase socialistickej éry sociálno-zdravotný kurz v Košiciach a po jeho skončení začala pracovať vtedy ešte na okresnom národnom výbore pre riešenie rómskej otázky. Rodičia obaja ovládali a ovládajú rómsky jazyk, aj sa ním dorozumievali medzi sebou alebo so svojimi rodičmi. Ja som ním nekomunikovala, ale samozrejme, keďže som ho denno denne počúvala, tak som mu aj začala rozumieť. Už predo mnou nič nemohli rodičia alebo starí rodičia zatajiť, alebo ma nebodaj ohovárať (smiech). Ale nevedela som ním hovoriť a ani nechcela. Celkovo mi bola bližšia slovenčina, ktorú považujem za svoj materinský jazyk do dnes. Na jednej strane ma k rómskemu jazyku rodičia neviedli preto, aby som nemala problémy v škole ako niektoré rómske deti majú, na druhej strane si myslím, že ked sa deti učia v domácnosti oba jazyky a ovládajú bez problémov oba a vedia medzi nimi prepínať je to len veľké plus pre ne. Problém je len vtedy, ak ovládajú lepšie rómsky jazyk ako slovenský alebo len rómsky. Ja som to potom neskôr musela dobiehať s učením rómčiny, ale zvládla som to celkom slušne.

A kdy a jak jste v sobě objevila svoje „romství“? Vaše jméno zní maďarsky – máte kořeny tam?

Ja som si od malička bola akosi vedomá toho, že som iná, ak to mám takto povedať. Lebo slovo Róm/Rómka, evokuje vo mne ani nie tak odlišnú národnosť od ostatnej väčšinovej spoločnosti, ale skôr byť Rómom/Rómkou znamená pre mňa byť iným, odlišným od tých ostatných, a to v celej podstate človeka. Nie je to len o inej národnosti. Tú má na Slovensku odlišnú mnoho ľudí a možno to ani nikto netuší. Hlavne nikto to nerieši, pretože majú väčšinovú, teda bielu pokožku a teda automaticky ich ľudia bez toho, aby si tým boli istí, priraduju k bielym, k Nerómom, a pritom pravda môže byť úplne iná. Veď aj Rusíni, Poliaci a mnoho iných národnosti má bielu farbu pleti a nie sú Slováci. Byť Rómom, Rómkou znamená pre mňa v prvom rade byť majiteľom odlišnej a o to bohatšej kultúry, zvykov, tradícií, hodnôt a tiež akýchsi tabu vecí, v porovnaní s tou majoritnou spoločnosťou. Nie je to len o odlišnej farbe pleti, vlasov a iných fyzických znakoch človeka. Čiže tento fakt, že máme doma okrem slovenčiny aj inú reč a že nám niekto hovorí a označuje nás ako Cigáni, tak to som v čase môjho detstva mala vyriešené už veľmi skoro a rozumela som tomu svojim detským rozumom. Rómsku kultúru tú som vnímala ako niečo, čo nie je pekné. Rómska hudba bola pre mňa totiž vždy veľmi smutná a citlivá. Neboli to piesne, ktoré by som počula na rádiostaniciach, v televízii alebo na hitprádach. A keďže ako každé dieťa alebo teenager aj ja som bola týmto ovplyvnená a nepovažovala som rómsku hudbu za modernú, známu, tak som ju atomaticky považovala za neznámu, neuznávanú, nepopulárnu a nechcela som ju ani počúvať, lebo ju nepočúval nikto z mojich rovesníkov. Ale to skutočné, pravé rómske cítenie, tú svoju skutočnú, rómsku dušu, ukrytú niekde hlboko vo svojom vnútri, tak tú som objavila vďaka jednému perfektnému večeru. A to práve na školení ženských aktivistiek v Klube rómskych žien z Rimavskej Soboty, u ktorých som bola členkou od svojich 14 rokov. Tam som bola opäť najmladšou účastníčkou – 14ročná. Tam ma rómska hudba, ktorú som v rannejšom detstve nemohla a nechcela počúvať, nenechala dlho sedieť na stoličke. Teda obliekla som si rómsky kroj a začala robiť tie pre mňa „smiešne“ rómske pohyby a snažila sa opakovať po tých skúsenejších. Vyznie to určite pre mnohých komicky, ale tak to skutočne bolo. Nehanbím sa za to, lebo mnoho z nás „integrovaných“ Rómov, lebo aj toto je pre mňa divné slovné spojenie, takto hľadalo a našlo svoju „rómsku dušu“. Dovtedy som vedela tancovať a veľmi rada som tancovala, ale len moderné tance. Rómske nepripadali do úvahy…

...celý rozhovor a spoustu dalších článků si můžete přečíst v Romano hangos číslo 18.

Pavol Berky:
Jak se Rom-Sint stane módním návrhářem

V Romano hangos představujeme formou rozhovorů hlavně mladé Romy a Romky, kteří se dokázali v určitých oborech prosadit, a jejichž osudy jsou v mnohém zajímavé. Samozřejmě, že především s úmyslem ukázat je jejich vrstevníkům jako možný vzor k následování. (Tím neříkáme, že jenom pouhá vůle jedince v dnešní, čím dál víc sociálně rozdělené společnosti, ke společenskému vzestupu postačuje.) Na rozdíl od těch, kteří odpovídali na naše otázky v předchozích číslech, představuje Pavol Berky úplnou výjimku – je to zatím jediný romský módní návrhář široko daleko…

Patříte původem k ne moc početným Sintům. Tedy Romům pocházejícím z Německa, uzavřenějším vlastně ještě víc než Olaši a mluvícím i mimo Německo romštinou s německými výrazy. Žil jste ale na Slovensku u maďarských hranic, teď jste v Praze. Dalo by se přiblížit toto netradičně namixované zázemí?

Áno, naša rodina patrí pôvodom k Sintom, ktorí sa usídlili na južnom Slovensku v okolí mesta Rimavská Sobota, čiže blízko maďarských hraníc. Avšak musím povedať, že i napriek tejto okolnosti nemáme v rodine veľa príbuzných, ktorí hovoria po maďarsky. A vlastne i tá pôvodná kultúra Sintov, ich zvyky a tradície pomaly vymizla, keďže príchodom na Slovensko sa rodina pomiešala s inými rómskymi kultúrami a pomaly, zdá sa, zaniká úplne. Je škoda, že ten dnes tak vzácny pôvod sme si nedokázali uchovať viac.

Dobře, a které jazyky v jakém prostředí používáte?

Musím sa priznať, že romsky nehovorím. To pokladám za veľke mínus a to je, myslím, v súčasnosti i veľký problém u ostatnej rómskej mládeže v mojom veku. Ja sa vždy při položení tejto otázky – či hovorím rómsky – snažím vyhovoriť na rodičov, ktorí nás k tomu v detstve neviedli. Ale na druhú stranu – viem pochopiť vtedajšiu spoločenskú situáciu, takže chápem ich rozhodnutie. Teraz je asi na mne, ako sa s týmto nedostatkom vyrovnám a čo urobím pre jeho odstránenie. Okrem teda materskej slovenčiny hovorím plynule francúzštinou. V súčasnej dobe sa venujem angličtine, bez ktorej bohužiaľ mladý člověk nemôže fungovať. Dnes je to naozaj univerzálny jazyk, ktorý dokážete využiť při všemožných príležitostiach, seminároch, stážiach apod. Žijem momentálne v Prahe, ktorá ponúka mnoho možností ako využiť všetky jazykové schopnosti. Keď som nastúpil do prvého ročníku na Vyššej škole umelecko-priemyslovej (VŠUP), mali sme v ateliéri dvoch zahraničných študentov na výmennej stáži, ktorí boli z Francúzska. Jeden chlapec a jedno dievča, takže i to bolo pre mňa veľkým prínosom a príležitosťou prevetrať svoje znalosti.

Pokud vím, tak jste ale byli jako rodina spíš obklopeni Neromy. Jak jste se mezi majoritu dostali a jak vám mezi gádži najednou bylo? A aspoň něco z romského nebo „sintského“ světa jste si uchovali? Nebo jste prostě už pak žili stejným stylem jako většina gádžů kolem vás?

S rodičmi sme sa presťahovali z dedinky, v ktorej vyrastali naši rodičia a neskôr i ja so sestrou, kde bola i väčša časť našej rodiny, do spomínaného mesta Rimavská Sobota. Mne bolo asi päť rokov. Tu sme ostali približne osem rokov. Nebolo to sice ďaleko, ale predsa sme zrazu boli sami a museli sme si odvyknúť od toho stereotypu, kde celá rodina žije pohromade a za susedov máte svojích bratrancov, strýkov, tety atď. So sestrou sme začali navštevovať mestske školy a všetko bolo akési iné, nové… Ale kontakt s rodinou sme neprerušili. Pamätám sa, ako sme sa kaž­dý víkend tešili, keď sme odchádzali na dedinu, alebo ako otec vždy brával na pár dní ešte malé sesternice a bratrancov k nám do toho malého jednoizbového bytu, kde sme sa potom všetci tlačili na jednej posteli. Nevedeli sme sa dočkať, kedy nás otec zoberie do neďalekej cukrárne alebo na zmrzlinu za rohom. Bolo to veľmi príjemné obdobie. Niekedy takéto odlúčenia prídu vhod a asi je pravda, keď sa hovorí, že potom sú si ľudia o niečo bližší. Ale keď človek žije v inom prostredí ako v tom, na ktoré je zvyknutý, tak sa mu začína i prispôsobovať. Možno to, že som Róm, mi v tých začiatkoch zťažilo situáciu a musel som vynaložiť o trochu viac námahy jako nerómske deti, aby som bol v škole rešpektovaný. Ale o to viac ma to asi posúvalo vpred. To vedomie, že môžem byť lepší a viem byť lepší ako ostatní. Som hrdý na to, čo som v živote zatiaľ dokázal, a som hrdý na to, že som Róm.

...dokončení rozhovoru najdete v čísle 16 novin Romano hangos.

Tomáš Botlo:
Hudbu mám na každodennom poriadku!

Tomáš Botlo žije na Slovensku. Hudbe se venuje od malička, teraz študuje hru na klavíri v Bratislave. Za svoje nadanie v oblasti hudby vďačí najmä svojej rodine. Ako hovorí, život bez hudby by si ani nedokázal predstaviť. Najviac sa venuje samozrejme rómskej hudbe.

Ako vypadalo vaše detstvo? Máte nejakú konkrétnu spomienku, ktorá vo vás prebudila lásku a nadanie k hudbe?

Moje detstvo bolo klasické ako kaž­dé iné. Všetky spomienky naň sú krásne a je ich mnoho. K hudbe som sa dostal práve vďaka nim. Od malička sme chodievali na rodinné oslavy a tak som sa vlastne dostal aj k hudbe. Ako malý chlapec som hudbu veľa počúval. Stále som bol pri muzikantoch a týmto sa moja láska k hudbe znásobovala a rástla.

Študovali ste konzervatórium v Bratislave. Aký odbor ste si vybrali a prečo?

Áno, študujem hru na klavíri na spomínanom konzervatóriu a ešte aj stále študujem. Vybral som si odbor hru na klavír, pretože od detstva som hrával na klavíri, preto ten výber. Neskôr som sa začal venovať aj spevu, keď som mal asi trinácť rokov.

Ako dlho sa venujete hudbe?

Hudbe sa venujem od detstva. Začal som už ako sedemročný, a to tak, že u nás istý čas bývala rodina – konkrétne otcov bratranec nazývaný Bódi. Ten ma k tomu dotlačil a som mu zato veľmi povďačný. Učil ma jednoduché rómske melódie a postupne sa to nejako rozvíjalo. Jednoducho som to nejako v sebe objavil.

Aký štýl hudby robíte? Máte aj vlastnú tvorbu? Odkiaľ beriete inšpiráciu na nové skladby?

Môj štýl hudby je ťažké niekam zaradiť. Obľubujem rôzne štýly a žánre hudby, ktoré sa dajú počúvať, ale mojim srdcovým štýlom je samozrejme cigánska hudba, jazz, latino, flamenco atď. Inšpiráciu čerpám z rôznych oblastí života, situácií a snažím sa niektoré rómske piesne prerábať do moderného prevedenia.

Čo pre vás hudba znamená?

Hudba pre mňa znamená veľmi veľa. Nevedel by som si predstaviť život bez nej. Ráno s ňou vstávam a večer zaspávam. Takže u mňa to je na každodennom poriadku.

Na aké miesto radíte úspech? Ako veľa pre vás úspech znamená?

Úspech pre mňa je už len to, keď si ľudia cenia a vážia to, čo umelec zo seba dá. To je pre mňa dosť dôležité pri mojej práci.

Kde všade ste už hrali? Chystáte sa niekedy prísť vystupovať do Českej republiky?

Hral som na množstve významných miest. Zo štátov sú to napríklad rodné Slovensko, Maďarsko, Taliansko, Rakúsko, Česká republika atď. Určite veľmi rad by som zavítal aj do Čiech. Naposledy som tam bol asi pred siedmimi rokmi. Je to už však dosť dlhá doba, čo som u vás nebol.

Na Slovensku je mnoho uznávaných hudobníkov. Vnímate medzi vami nejakú konkurenciu?

Áno, na Slovensku máme množstvo dobrých umelcov, ale nepociťujem nijakú konkurenciu. Já si idem len svojou vlastnou, možno troška kľukatou cestou.

Akej hudbe dávate prednosť? Čo počúvate a čo naopak nemôžete ani len vystáť?

Tak určite počúvam všetko. Ale mám aj ja svoje idoly, ako každý z nás. Napríklad George Benson, Al Jarreau, zo ženských interpretiek sa mi páčia napríklad Beyoncé a mnoho iných.

Aké bolo vaše posledné vystúpenie a kde vás môžu fanúšikovia zastihnúť?

Tak vystúpenia si všetky nepamätám, vždy sa niečo nájde. Chodíme hrávať na rôzne akcie. Teraz v poslednom čase väčšinou hrávame v Šamoríne v podniku U dvoch Teplárov, takže určite sa každý môže dojsť pozrieť a vypočuť si nás a aj zabaviť práve tam.

Máte nejaké motto, ktorým sa riadite?

Nezakladám si veľmi na mottách. Svoj život sa snažím riadiť najmä podľa seba a nie podľa ostatných. Určite to, čo si človek zaumieni, je potrebné aj dosiahnuť, aj keď je pri dosahovaní cieľov veľa prekážok.

Pýtala sa Emília Kačová, rozhovor a čísle 15 novin Romano hangos.

Lukrecius Chang:
Chce to mluvit se svými fans přes web

Komunita hiphoperů na Karvinsku má jistou výjimečnost: Ztotožňuje se s ní více mladých Romů. Mezi tamní krále hiphopu totiž patří Lukrecius Chang, známý našim čtenářům už z předešlých čísel RH. Zajímalo nás, co se u Changa za těch pár měsíců změnilo…

Z hiphoperských textů někdy doslova srší kritika. Co naštvalo v poslední době zrovna vás?

Spousta věcí. Hlavně lidi se mění a nedodržují pravidla. Každý chce rychle nahoru i když má talent nulový. Někdy nechápu, proč zrovna takoví lidi mají v něčem štěstí. To je fakt zákon schválnosti. No, takže čekám, kdy přijde má šance a ukážu jedinečné kousky.

Fajn, snad ta doba přijde. A jak to vidíte s prací, se zaměstnáním?

Pokud člověk nemá stabilní práci, nemůže nic moc dalšího dělat. Znám to ze zkušenosti. Mailem se přihlásíte do výběrového řízení a odepíšou vám – ano, bereme vás. Ale jak přijdete osobně, klidně i v solidním oblečení, jakmile uvidí že jste Rom, hned se mění situace a řeknou vám, že mají plný stav, že se vám možná někdy ozvou podobně.

Máte ještě druhou zálibu – box. Znáte další Romy, které tenhle sport trénují?

Jezdím se hodně dívat na turnaje a klubové tréninky a žádné romské kluky tam nevidím. Většinou jsem tam mezi nimi jediný. Tohle je ale škoda. Většinou se Romové na takový trénink bojí jít, protože si myslí, že ho tam ubijou. Ale tak to přece není. Pokud jdeš na tréning, tak trénuješ, nic víc. Ale tohle se těžko říká, člověk si to musí sám vyzkoušet. Bojové umění je těžké, ale když ho člověk zvládne, vyhrál sám nad sebou. Je dobré, abys měl svůj tým, který se stará napůl s tebou o tvoji tvorbu a reklamu na webu. Mít prostě spolehlivé lidi kolem sebe. Myslím, že to jsem si v poslední době vybudoval, takže fungujeme už delší dobu a úspěšně. Nejdůležitější pro rapera jsou podle mě live vystoupení a kontakt z lidmi. Jinak se potom těžko někam člověk dostane.

Co by vás potěšilo na romské kulturní scéně?

Myslím, že by se měl natočit film o romském talentu. A ne pořád romale čhavale, jak žijou Romové někde na periferii a hrajou blbě na kytaru. Tohle je přesně ten špatný příklad… Spíš by ty lidi vytrhnul z letargie film třeba o tom, že romský kluk má svůj sen, má velký talent v hudbě a sportu a zkouší se prosadit. Myslím, že by se měl natočit film o romském talentu. A ne pořád romale čhavale, jak žijou Romové někde na periferii a hrajou blbě na kytaru. Tohle je přesně ten špatný příklad… Spíš by ty lidi vytrhnul z letargie film třeba o tom, že romský kluk má svůj sen, má velký talent v hudbě a sportu a zkouší se prosadit.

Vaše nahrávky – jdou na odbyt?

Prodejnost CD klesá a lidi moc originální CD a DVD nekupují. Ale opravdoví fans tuhle věc podporují a důležité je, že interpret udržuje vztahy mezi fanoušky přes svůj web. O tohle se snažím celou dobu a většinou to tak funguje. A mám šanci s nimi probírat co jsem jim líbí či ne a tak.

Myslíte, že stačí talent a reklama? Fungují v téhle branži taky známosti?

Český šoubyznys je začarovaný kruh. Samozřejmě, pokud nemáš známosti, tak prostě nehraješ v rádiu v odpoledním čase, kdy ho poslouchá nejvíc lidí.

Ptal se Pavel Pečínka - pokračování rozhovoru v čísle 14 novin Romano hangos.

Danny Krucina: Většinu volna věnuju labelu Skyscraper

Daniela Krucinu znají jeho stoupenci spíš pod přezdívkou Danny. Pochází z Karviné, teď ale žije v Havířově. Pracuje jako zdravotnický asistent na neurologickém oddělení karvinské nemocnice. K jeho koníčkům patří psaní pro hip hopové e-magazíny, tvorba a úprava webových stránek, ale hlavně – rap. Poprvé začal rapovat ve dvanácti letech, vrátil se k němu o několik let později. A rozhodl se rapovat v rodném jazyce – v polštině.

Dočetl jsem se, že zakládáte v Karviné nějaký nový label. Můžete nám o tom říct víc?

Ano, je tomu opravdu tak. Rozhodli jsme se, že v Karviné chybí label, který by sjednotil rappery, producenty, DJe apod. pod jednu „hlavičku“. Za celým tímto projektem stojí kromě mě ještě Lukrecius Chang a Tom DiGaZ. V současné době k nám patří ještě Pavel Baar a RUman, ale své řady budeme brzy rozšiřovat a nabízet tak spolupráci dalším rapperům a jiným umělcům, kteří budou mít zájem. Label se jmenuje Skyscraper, což v angličtině znamená mrakodrap. To je velice výstižné, protože náš label bude mít několik „oddělení“. Stejně jako v mrakodrapu existují například kanceláře, obchody, byty a ostatní, tak i náš label bude mít několik takovýchto oddělení. Už od počátku máme velké plány do budoucna, ale některé jsme museli odložit na později, protože jsou momentálně finančně náročné a tudíž nereálné. Ale i přesto se lidi můžou těšit na kvalitní rap nejen z našeho regionu. Brzy dojde ke zprovoznění oficiální stránky www.SkyscraperLabel.cz

Jaký máte názor na kriminalitu? Poslední dobou se děje hodně špatných věcí, hlavně na severu. Loupeže, přepadení, není práce… Jak se na to díváte?

Prostě něco je příčina, něco následek… Nezaměstnanost prohlubuje sociální rozdíly, kterým se nezaměstnaní chtějí vyhnout. Zvyšuje to kriminalitu, tím pádem je více loupežných přepadení apod. Všechno to na sebe navazuje. Bohužel je pravda, že součástí téměř každého města je ghetto, ve kterém se odehrává většina zločinů. Ovšem na druhou stranu není Rom jako Rom! Znám hodně těch dobrých, kteří se snaží najít si práci nebo ji dokonce mají, nevysedávají v hospodách a neprohrávají na automatech své výdělky. Ale musím potvrdit, že jich není opravdu mnoho. Co se děje v poslední době, je podle mě pouze nějakým vyvrcholením dlouhodobě trvající situace, která, jak se zdá, je krátkodobě neřešitelná. Nebo spíše ji neřeší ti lidé „nahoře“, kteří by měli. Toto téma samo o sobě ale nechme na zvláštní a dlouhý rozhovor.

Pracujete na svém sólo projektu? Chystáte něco takového?

Rozhodně nelením a pořád něco dělám. Chtěl jsem ještě letos vydat své sólo album „To siła mniejszości…,“ v překladu Síla menšiny. Ale jak to tak sleduji, nepůjde to. Důvodem je i nově vznikající Skyscraper label, kterému teď věnuji spoustu svého volného času. Jde o velký projekt, který si to vyžaduje, ale určitě toho nelituji.

Dobře, a na závěr nám prozraďte, co je vaším velkým snem?

Mám několik velkých snů. Jedním z nich je ten, aby mě živil rap nebo nějaký z mých koníčků. Dělat práci, která člověka baví je skvělá věc, akorát v dnešní době už ne tak reálná.

Ptal se Pavel Pečínka

Šarlota Filová:
Rom má o manželce tradiční představy

Vyrostla na malé vesničce kousek od Brna. Ale tato Romka z „malé vesnice“ je jako ryba ve vodě na řadě „velkých akcí“ v Brně. Šestadvacetiletou Šarlotu Filovou znají příznivci multi-kulti uměleckých žánrů z pódia jako moderátorku a tanečnici. Podle svých slov žije v klidné, šťastné a veselé domácnosti s přítelem a kocourem v Brně. Od malička zbožňuje tanec, hudbu, knihy, kočky a nově se věnuje počítačům a kolu. Nás toho ale zajímalo víc…

Většinou u Romů začínáme při rozhovoru u rodiny…

Jistě. Takže rodiče jsou oba z Moravy. Prarodiče potom ze Slovenska a Brna. Představím pouze úzkou rodinu, jelikož nás je mnoho. Začnu maminkou Helenou. Pracuje od svých 18 let v kuchyni. Věnuje se zejména studeným specialitám a rautům. Mezi brněnskou cateringovou společností je její práce známá a troufám si říct, že nejen tam. Tatínek Miroslav pracuje též od mládí, ale ve stavebnictví. Krom našeho domu toho už postavil spoustu. Mám pouze jednoho sourozence, a to bratra Mirka. Ten mě předběhl a sám je tatínkem dvou krásných dětí – Nelly a Maxima. Nesmím opomenout také jeho manželku Denisu.

Doma jste používali romštinu nebo jen češtinu?

Rodiče na nás doma romsky nemluvili. Doma se hovořilo česky. Od malička jsme žili jako každá druhá rodina v Česku, jen s tím rozdílem, že na oslavách se nás sešlo vždy mnoho. Vzhledem k velikosti širší rodiny máme s bratrem romštinu „naposlouchanou“ z oslav, ale sami ji nepoužíváme. Já za sebe mohu říct, že se cítím mnohem komfortněji v angličtině, němčině nebo chorvatštině. Pokud na mě někdo hovoří romsky pomalu, tak i rozumím, ale nemluvím. Je to pro mě až pátý jazyk. Častokrát se mi stalo, že mi dříve „naběhlo“ slovíčko v chorvatštině nebo slovenštině než v romštině.

Jak vypadalo vaše dětství? Tedy kamarádi, škola, okolí…

Jak jsem již zmínila – prostě klasická domácnost. S bratrem jsme chodili do místní školky, já následně na čtyřletku, do páté třídy na základní školu v Brně a druhý stupeň jsem absolvovala na Taneční konzervatoři (TK) v Brně. Tu jsem však musela opustit kvůli zdravotním problémům. Následovalo studium na Střední škole (SŠ) managementu a umění, kde jsem prozatím studium ukončila maturitou. Domnívám se, že jde o jedinou SŠ, kde se vyučuje projektové řízení, příprava na vypsání grantových žádostí, struktura fondů Evropské unie a navíc jeden den v týdnu se student věnuje umění. Pro mě to bylo divadlo... Podařilo se mi získat pár certifikátů v oblasti fondů EU a administrativy.

To byla škola. A ti kamarádi?

Se školou se vázali i přátelé. Mám tedy spoustu kamarádů z různých prostředí: kamarády od školky, tanečníky z TK, umělce ze SŠ a různých tanečních uskupení, hudebníky. Pokud bych ale měla hovořit o přátelích, tak ty spočítám na několika prstech. Jsou to lidé, na které se mohu spolehnout, a i po letech si máme stále co říct. Tito přátelé jsou různých národností a etnik. Rozhodně jsem za ně ráda a velice si vážím každého z nich. Jsem ráda, že jsem danými prostředími prošla. Zejména pak konzervatoří. Atmosféra té školy byla naprosto odlišná od okolního světa. Dala mi směr, cílevědomost, odvahu.

Ptal se Pavel Pečínka - pokračování rozhovoru v čísle 12 novin Romano hangos.

Erika Blanckaer:
V Belgicku sa môjmu obchodu darí

Rómka Erika Karíškova Blanckaer sa narodila 19. apríla 1963 na východnom Slovensku v meste Sečovce. Ako 26ročná sa rozhodla opustiť Slovensko a začať nový život. Osud ju zaviedol do belgického Gentu, kde už viac ako 20 rokov žije. (Mesto Gent je známe rómskymi prisťahovalcami, pričom viac ako 60 % z nich pochádza z východného Slovenska.) Erika sa vďaka svojej húževnatosti a pracovitosti dopracovala až tak ďaleko, že dnes je z nej úspešná podnikateľka, ktorá vlastní a vedie obchod prevažne so slovenskými potravinami. Erikin osud a elán ma zaujali natoľko, že som jej položila pár otázok.

Erika, ako a prečo si sa rozhodla opustiť Slovensko?

Po nešťastnom manželstve a problémoch mojej dcéry Ladenky, ktorá bola stále odstrkovaná od ostatných nerómskych detí, som sa rozhodla, že Slovensko jednoducho opustím. A tak som sa koncom augusta 1999 dostala s dvomi mojimi detmi do Bruselu.

Vedela si kam pôjdeš, mala si určité plány?

Áno, vedela som, že môj mladší brat žije neďaleko Bruselu v meste Gent. Ale kým som sa k nemu dostala, čakala ma ešte dlhá strastiplná cesta. Najprv som prišla do Bruselu, kde som sa snažila dostať sa ku komisariátu a požiadať o azyl. Po vybavení dokumentov som sa vďaka známym mojej sesternice dostala do mestečka Tienen, kde sme bývali krátku dobu. V tomto období sme prežívali skutočný hlad… úspory nám už všetky došli… Bola som rada, že som mohla deťom dať aspoň teplý čaj do žalúdka. Nakoniec som sa dostala do Gentu, mesta, v ktorom býval môj brat.

A čo tvoja jazyková bariéra, ako si to zvládla? Ako si komunikovala s úradmi?

Samozrejme, že som neovládala jazyk, ale keď som chcela prežiť a postarať sa o dve deti, musela som niečo robiť. V prvom rade som si musela nájsť ubytovanie. Belgické úrady nám mohli pomôcť až v momente, kedy sme mali zaistený byt. A tak som každý deň bola na ulici a hľadala byt. Rukami, nohami som vysvetľovala svoju situáciu. Nakoniec som našla jedného majiteľa, ktorý ma pochopil a dal mi kľúče od garsonky. Bolo to pre mňa šokujúce a zároveň ma to posunulo ďalej, bola som šťastná, že mám strechu nad hlavou. Prihlásila som sa na úrad práce, sociálnych vecí a rodiny a pomaly som sa začala prispôsobovať životu v Belgicku. Deti som prihlásila do školy a ja som sa prihlásila na jazykový kurz.

Ked už spomínaš deti, ako sa oni adaptovali? Mali problémy, hlavne čo sa týka etnicity? Ako si už podotkla, tvoja dcéra na Slovensku s tým mala problémy…

V meste Gent žilo aj žije niekoľko Rómov. Úrady sa v prvom rade snažili, aby sme ovládali jazyk a vedeli komunikovať, a tak prvé, čo som musela urobiť, bolo dať deti do školy. Tam som nevnímala, že sme Rómovia, boli sme pre nich jednoducho cudzinci. Pre deti to nebolo ľahké, boli vo veku, ked si už mnohé veci uvedomovali. Syn Tomáš mal 15 a Ladenka 16 rokov. Dcéra začala študovať na strednej škole – Athenium Wispelgerg Gent. Dnes je z nej choreografka, živí sa spevom a tancom, cestuje i mimo Belgicko. Syn vyštudoval na hotelovej škole odbor čašník. Neskôr robil šoféra. Oženil sa s Begičankou, s ktorou majú dve krásne deti – Joschua a Sinai.

Erika, a čo ty a tvoj súkromný život?

V roku 2000, čiže po ročnom pobyte v Belgicku, som mala svoj prvý diplom z vlámskeho jazyka. Získala som tiež certifikát hotelovej školy. Dostavala som príspevok od štátu. Avšak snažila som sa nájsť si zamestnanie, aj keď to bolo skutočne ťažké. Pracovala som v jednom kláštore, kde som sa spoločne s mníškami starala o chorých invalidov.

Podľa terajšieho priezviska tuším, že si sa vydala?

Áno, môj manžel je Belgičan. Po ročnom vzťahu som sa za neho vydala, čím sa môj pobyt definitívne legalizoval. Dostala som právo na prácu a mohla som využívať aj s mojimi deťmi všetky výhody tohoto štátu. Za čo vdačím samozrejme v nemalej miere svojmu manželovi.

Ako vnímal tvoj manžel to, že si Rómka?

Môj manžel je štátny zamestnanec na belgickom ministerstve práce. Pozná mentalitu Rómov, ktorí sa tu usadili, zaujíma sa o ich problémy a snaží sa ich riešiť. To, že som Rómka, mu vôbec neprekážalo, dokonca sme spolu začali i pracovať. Dva roky sme pracovali ako dobrovoľníci a roznášali jedlo tým, ktorí to potrebovali.

Z obdobia tvojich ťažkých začiatkov si získala aj cenné skúsenosti, ktoré ti dopomohli k tomu, aby si napokon začala podnikať. Ako sa ti dnes darí, akú máš teraz klientelu?

Áno, otvorila som si obchod s potravinami Europa Food Trendation. Ponúkame slovenské, české a poľské výrobky. Mojimi klientami sú väčšinou Rómovia, ale pomaly sa naučili jesť naše výrobky aj Belgičania. Dnes po toľkých rokoch môžem povedať, že som v Belgicku spokojná.

Ptala se Eva Berkyová, rozhovor a mnohé další v  novém dvojčísle Romano hangos 10-11/2011.

Marcela Gabčová:
Ze SRNM až do Monster Worldwide

Společenstvím Romů na Moravě (SRNM) prošla řada lidí. I Marcela Gabčová. Její cesta je výjimečná tím, že se z neziskového sektoru postupně propracovala až na post v mezinárodní společnosti. Zvládá holandštinu, má mnoho přátel mezi Neromy. Dokáže se pohybovat v prestižní instituci, a přitom dál mluví romsky, považuje se za Romku a neskrývá to. No není to hned důvod k obsáhlému rozhovoru?

Vyrůstala jste dlouho ve Vracově u Hodonína. Jak vypadá dětství Romky na menším městě? Kamarádi, škola, okolí atd.?

Ve Vracově jsem vyrůstala od svých tří let a dosud zde taky bydlím. I když mám zaměstnání v Brně, rozhodla jsem se tu také i se svou dcerkou zatím zůstat. Možná právě z toho důvodu, že je pro mě velmi důležité, v jakém prostředí má dcera vyrůstá. Abych byla konkrétnější, lidé ve Vracově nás považují za velmi slušnou romskou rodinu. Pamatuji si dobu, kdy to rodiče ze začátku s okolím neměli lehké, postupem času se ale vše změnilo. Lidé nás přijali a my jako rodina jsme si zde našli své místo. A v tom spočívá i rozdíl, jak se vás okolí naučí vnímat na menším městě a jak ve velkoměstě. Tam, kde přebývá více Romů, tam nás také okolí soudí bohužel dle většiny. Tím ovšem nechci říct, že ani na menším městě se nepotýkáme s nějakou diskriminací.

A v Hodoníně, kde jste absolvovala obchodní akademii? Co zkušenosti ze střední školy? Stalo se vám někdy, že kromě obvyklé averze vám třeba romský původ naopak pomohl, že jste byla třeba braná jako něco exkluzivního, výjimečného?

Něco exkluzivního určitě ne, ale netradičního ano. Je pravda, že jsem v té době působila na obchodní akademii jako jediná Romka. Můj romský původ mi nijak nepomohl, ba naopak své znalosti a vědomosti jsem se musela o to víc snažit prokázat. Tak tomu je i v mém nynějším zaměstnání. Naštěstí tomu tak nebylo u všech profesorů a na dobu ze střední školy velmi ráda vzpomínám.

Na Masarykově univerzitě v Brně vás zaujal jaký obor? A využila jste to pak v některém zaměstnání?

Studovala jsem dálkově sociální pedagogiku již při mém prvním zaměstnání v Brně, a to v neziskové organizaci IQ Roma servis. Dokončila jsem zatím jen bakalářské studium. O magisterském studiu stále ještě uvažuji a doufám, že jej v budoucnu někdy dokončím.

Mezi jazyky, které ovládáte, uvádíte na svém profilu na facebooku holandštinu. Jak jste se k ní dostala, to není zrovna obvyklé… Nestačí k domluvě s každým Holanďanem angličtina? Asi jste tu řeč musela mít kvůli něčemu ráda…

Dostala jsem se k ní při mém odjezdu do Nizozemí, kam jsem na dva roky hned po maturitě odjela pracovat jako au-pair. Au-pair se může stát mladá dívka nebo chlapec se znalostí jazyka země, kam se chystá. Práce zahrnuje pomoc v domácnosti a péči o děti. Mým původním záměrem tohoto pobytu bylo zdokonalit se v angličtině, ale rodina, u které jsem bydlela, mi až při příjezdu k nim oznámila, že se musím kvůli dětem naučit holandštinu. Tato zpráva mě nijak nenadchla, obzvlášť když jsem slyšela ten hrozný „chrochtavý“ jazyk. Dnes jim za to ovšem můžu velice poděkovat. S výukou jsem začala hned a kupodivu mi to šlo velice rychle. Samozřejmě i angličtina k domluvě stačí. Nepotkala jsem ani jednoho Holanďana, který by anglicky neuměl, ale tak jako nás potěší, když nějaký cizinec mluví česky, i Holanďany potěší, když někdo ovládá jejich rodnou řeč.

Romštinou, třebas jen částečně, mluvíte občas taky?

Ano, snažím se. Nepoužívám ji často, ale pokud se naskytne možnost, tak se za to nijak nestydím, ba naopak jsem ráda a jsem hrdá na to, že ji také ovládám. Je velká škoda, že potkávám čím dál víc Romů, kteří romsky vůbec neumí. Má dcera zatím aktivně romsky nemluví, ale romštině rozumí a to je už víc než dost. Jedno staré moudro praví: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem! Neznám důvod, proč by se toto přísloví nemělo týkat také romštiny!

Kterými zaměstnáními jste prošla? Váš současný zaměstnavatel – Monster Worldwide – zní dost honosně. Čím se u téhle společnosti zabýváte? Pracují tam někde v okolí na podobných pozicích taky Romové?

Abych to stručně shrnula, v Brně jsem začínala pracovat v neziskových organizacích IQ Roma servis a ve Společenství Romů na Moravě (SRNM) na různých pozicích. Například jako terénní sociální pedagogická pracovnice, poradenská a vzdělávací pracovnice, později jako koordinátorka projektů. Poté jsem přešla do indické outsourcingové společnosti Infosys. Zde jsem nabyla zkušenosti v oblasti administrativy a styku se zahraničními klienty. Následně se mi naskytla možnost využít znalost holandského jazyka v americké společnosti Monster Worldwide. Nabídku jsem samozřejmě okamžitě využila. Kdekdo si myslí, že tato společnost je klasická personální agentura, ale není tomu tak. Monster Worldwide v podstatě funguje jen prostřednictvím svých vlastních webových stránek, které jsou běžně známé jako pracovní desky. Zjednodušeně vysvětleno, zaměstnavatelé si na těchto stránkách můžou podávat inzeráty na nabídku volných pracovních míst, určit si své pracovní požadavky, kritéria apod. Naopak ti, co práci hledají, neboli „uchazeči o zaměstnání“, si zase můžou na těchto stránkách založit vlastní účet se svým vlastním životopisem. Při tomto úkonu se automaticky dostávají do tzv. databáze životopisů a zaměstnavatelé si je tak můžou podle zadaných kritérií vyhledat a následně sami kontaktovat. Taktéž to funguje i opačně, kdy uchazeč o zaměstnání může na daný inzerát reagovat a sám tak zaměstnavatele oslovit. Celý princip je velmi jednoduchý a zároveň efektivní. Na začátku své kariéry v této společnosti jsem pracovala jako operátorka na telefonu. Přijímala jsem hovory z Nizozemí a Belgie a přicházela tak do kontaktu se širokou veřejností a zaměstnavateli. To vše probíhalo samozřejmě v holandštině. Nyní spolupracuji jen s obchodními zástupci naší společnosti, kteří uzavírají smlouvy – objednávky – se zaměstnavateli na nákup našich produktů. Mým úkolem je tyto smlouvy zkontrolovat. Každá smlouva musí obsahovat veškeré náležitosti tak, aby byla právně platná. A následně ji zpracuji pro finanční oddělení, popřípadě ji vrátíme zpět obchodnímu zástupci, aby smlouvu upravil dle mých pokynů. Tato práce mě velmi baví. Nakonec je to znát i na mém ocenění jako nejlepšího agenta za poslední dva měsíce z počtu asi 20 lidí. Ocenění přišlo ze strany obchodních zástupců v Holandsku a Belgii, což je pro mě o to víc potěšující.

Dokončení rozhovoru ve dvojčísle  Romano hangos 8-9/2011.

Štefan Kadlec:
Máte-li svůj sen, běžte si tvrdě za ním

Je to mladý, nadaný, pohledný kluk, původem trochu Ital. Má v sobě talent, hodně přemýšlí. Ale místo aby filozofoval, raději pozoruje své okolí. Na střední škole studuje obor rekondiční a sportovní masér. Díky svému původu si nese určité jižanské rysy, tudíž už se setkal s rasismem. Ale nás zajímalo hlavně jeho taneční umění.

Štefane, kdy jsi přesně začal tancovat? Co nebo kdo tě k tomu vedl?

Začal jsem tancovat už jako malé dítě – ve čtyřech letech. Maminka mě přihlásila do kroužku a pak do soutěže.

Jaké styly tancuješ?

Latino, street dance, tectonic i hip hop.

S jakými skupinami jsi už tančil? A předvádíš se takhle radši sám nebo ve skupině?

Tancoval jsem se skupinami Error, Vawe, Tectonic team. Nevadí mi, když tančím se skupinou, ale raději tančím sám za sebe a vymýšlím si nové choreografie.

Nechtěl jsi někdy studovat taneční konzervatoř v Praze nebo v Brně?

Ale jistě, chtěl. Po střední škole bych chtěl zkusit vysokou školu v Praze, kde se dá studovat tanec.

Co pro tebe tanec znamená?

Všechno. Tančím ho ze srdce.

Kde všude jsem tě už mohla vidět?

Na Škrpále v Novém Jičíně, v Ostravě, v Brně, Praze, na novojičínských městských slavnostech, v televizi Nova...

Kdo ti vymýšlí choreografie? Jak dlouho ti trvá dát dohromady jednu sestavu?

Vymýšlím si je sám a trvá mi to někdy deset minut a někdy i půl hodiny. Záleží na tom, jak dobrá má ta sestava být.

A co manažer? Kdo ti zařizuje vystoupení?

Manažer se jmenuje Martin Jakoubek. Není tak přímo úplně můj manažer. Zařizuje mi ale většinu akcí, je jejich moderátorem a pořadatelem. Brzo si budu hledat manažera v jiném prostředí. To víš, musím se proslavit i jinde než v Moravskoslezském kraji…

Říkal jsi mi, že ses loni přihlásil do Talent Manie. Co se pokazilo, že jsi nepostoupil? Jak velká byla konkurence?

V Talent Manii jsem plno kol zpíval a poté i tančil. Ale v mém důležitém kole před semifinále jsem vypadl, pokazil jsem tam zpěv. Konkurence v tanci byla nadprůměrná.

A co kostýmy? Je jedno, co si oblečeš? Nebo máš pro každý styl tance jiný kostým?

Kdysi jsem se oblékal tak, jak se mi to líbilo. Takže jsem se snažil mít na vystoupeních moderní oblečení. Ale teď jsem si zařídil kostým na tanec, takže budu tajemný tanečník (smích).

Blížíme se k závěru. Co bys vzkázal dětem, které jsou bez tanečního talentu?

Ať si z toho nic nedělají, protože každému jde něco jiného. Někomu učení, někomu zas tanec a zpěv. To my někdy už tolik neovlivníme. Ale pokud si chtějí splnit svůj sen v jakémkoliv směru, tak ať si za tím tvrdě jdou.

Děkuji ti, že sis na mě udělal čas. Přeju ti hodně úspěchů a ať to dotáhneš co nejdál.

Ptala se Lucie Kačová

Vychází v  Romano hangos číslo 7/2011.

Michala Toráčová:
Vlastní popularity není nikdy dost

Hiphopeři na severní Moravě, ale čím dál víc i čtenáři Romano hangos znají romského rapera Lukrecia Changa z Karviné. Loni jsme v RH představili i některé jeho přátele ze světa hudby a také Michalu Toráčovou. To je Lukreciova přítelkyně, která se zabývá fotomodelingem. Zajímalo nás, co je u nich doma nového…

Přibyly vám nějaké nabídky na focení nebo uveřejněné fotky od té doby, co jsme zveřejňovali loni v Romano hangos první sadu vašich snímků?

Ano, něco málo se na focení naskytlo. Na jaře jsem vyhrála soutěž týdeníku Sedmička, jmenovalo se to tuším Dívka jara 2011. V Sedmičce potom – tedy ve verzi vydávané na Karvinsku – byla uveřejněna část těch fotek na hlavní straně. Stále se focení věnuju na 100 procent a zkouším také různé nové experimenty.

Kdo přišel s nápadem na tu sérii jarních fotek pro Sedmičku?

Viděla jsem, že v novinách tu nabídku vypisují, tak jsem tam hned poslala své fotografie a zkusila štěstí. Nakonec to vyšlo a byla jsem šťastná za tuhle šanci. Redakci karvinské Sedmičky moje fotky zaujaly a sama mě oslovila.

Jak reagovalo vaše okolí, když jste se předvedla jako „dívka jara 2011“?

Mnoho lidí na ulici mě zastavovalo, řeknu trochu neskromně, že moje fotka na přední straně Sedmičky se jim líbila. Byl to fakt úžasnej den – kam jsem přišla, lidi mě poznávali a otáčeli se za mnou.

Dobře, to byly všechno spíš ty pozitivní věci. Ale měla jste už kvůli focení třebas nějakou špatnou zkušenost?

Zatím ne, vždycky všechno proběhlo v pořádku, ale nechci to zakřiknout. Stát se může cokoliv.

Přece jen – vaše popularita se asi zvyšuje. Jaké u toho má člověk pocity, nezamotá se z toho trochu hlava?

Vlastní popularity není nikdy dost! (smích) Ne, to byl samozřejmě vtip. Podívejte, být někde na samotném vrcholu, to je dlouhá a náročná cesta a hlavně strašně moc práce. Takže ano, popularita mě těší, ale zůstávám nohama na zemi.

Kontaktují vás teď třeba nějaké další romské holky, které by chtěly takto s fotkami „prorazit“, žádají vás o radu? Zprostředkovala jste tak už někomu nějaké angažmá?

Na svém facebooku mám docela hodně fanoušků, kteří mě podporují a ptají se na tyhle věci. Občas mi píšou další holky, mají různé otázky ohledně focení. Ale můžu jim jen něco takhle poradit, jinak zdaleka nejsem v tak důležité pozici, abych sama mohla někomu něco zařídit.

Máte asi v tomhle větší přehled než já – víte o nějakých romských modelkách u nás nebo v zahraničí, které dlouhodobě fotí pro časopisy?

Zatím nevím, o takové Romce jsem dosud neslyšela.

A ještě k hiphopové scéně, kam na koncerty doprovázíte svého partnera Lukrecia Changa – přemýšlíte třeba do budoucna o nějakých společných vystoupeních?

Hiphopovou hudbu jenom poslouchám a Lukrecia občas na koncertech doprovázím, ale jinak se žádných projektů neúčastním, tak daleko jsme hip hopu zatím nepropadla.

Ptal se Pavel Pečínka

Foto: Vladimír Kozelek, Martin Straka

Vychází v  Romano hangos 6-2011.

Lucie Sharrii Oračková:
Osobně se už těším do důchodu

Autorka mnoha článků a rozhovorů v Romano hangos i v brněnském časopisu pro romskou mládež Romano VIP, k vidění všude v Brně, kde se děje něco kolem Romů, na koncertech, festivalech a romských párty… Brňačku Lucii Šariskou-Oračkovou asi není nutné moc představovat. Přece jen jedna novota by tu byla – nedala se Lucie na umělečtější focení? Zajímalo nás to samozřejmě víc, kdo jiný než Romano hangos by měl mít první její fotky…

Ještě než se dostaneme k tomu focení, malá rekapitulace vašich posledních let: ve Vašem profilu na facebooku jsem si všiml, že jste už absolvovala Střední odbornou školu managementu a práva, v Brně zvanou Ščukova škola. Nějaká vaše závěrečná bilance a zhodnocení: co byste na té škole vyzdvihla, co se vám naopak nelíbilo, co mělo být jinak…

Tak abych to uvedla na pravou míru, momentálně jsem studentkou třetího ročníku této školy. Na závěrečné zhodnocení je podle mě času ještě dost, ale můžu vám prozradit svůj dosavadní názor. Škola jako taková mi přijde šíleně zajímavá, se zajímavými obory. Není to škola jako škola, kde se k vám chovají čistě profesionálně odměřeně. Jde o školu, která má srdce a kdokoliv, například učitelé i vedení vám vychází vstříc. Dokonce jsem si všimla, že jsou schopni poradit, když student přijde s nějakým osobním problémem. Dá se říct, že v této škole jsme spíše dohromady braní jako „lidi“ než jako „studenti a učitelé“.

Dobře, ale to je moc chvály, zkusme to trochu s odstupem – co například učitelé, jejich hodnocení, kdo a čím se vám zapsal třeba jako vzor k následování…

No to je velice záludná otázka. Pro mě znamená osobnost každý z nich. Emila Ščuku moc osobně neznám, ale je vidět, že dělá všechno, aby se nám na škole dařilo. Ale abych byla konkrétní, tak mezi mé oblíbence rozhodně patří Kateřina Švidrnochová, jejíž obory jsou psychologie, multikulturní soužití a základy komunitní práce. Dál David Ščuka, to je manažer brněnské pobočky, Petr Kotiš, ten má romský jazyk a romistiku, a v neposlední řadě Zuzana Gáborová, učí právo a veřejnou správu. Ono jich je mnoho, ale na to by mě ani celé Romano hangos nestačilo.

...o spolužácích, kamarádkách i o profesionálním focení vám Lucie více prozradí v Romano hangos číslo 5/2011.

Muzejní noc odstartovaly rytmy M-Dance

BRNO – Muzejní noc je každoročním svátkem, kdy mohou zájemci po setmění nahlédnout do hlubin muzeí. Z vysokého počtu návštěvníků i ohlasů z minulých let vyplývá, že si tato akce mezi Brňany našla stálé místo.

V sobotu 14. května tomu nebylo jinak. Později odpoledne sice pořadatele překvapil déšť, ale ani to návštěvníky neodradilo. Jen Muzeem romské kultury prošlo ten večer 2700 lidí! Podle davového šílenství, které nastalo při představení taneční skupiny M-Dance, lze usuzovat, že právě tento bod programu slavil letos v muzeu největší úspěch. Skupinu vede tanečník Michal Šaray a hned několik jejích členů patří k držitelům titulu mistra ČR či mistra Evropy ve street-dance. Tanečníci si udrželi celý večer neuvěřitelnou energii. A představení, určené vždy pouze omezenému počtu osmdesáti lidí, předvedli za večer šestkrát, vždy před zcela plným sálem!

Úspěch si připsaly také dvě dílny pro děti i dospělé. Ve studovně učil muzikant Gejza Horváth návštěvníky romské písně, na pomoc si přizval také děti z Muzejního klubu. Gejza přidával tři písně a ani pak se návštěvníkům nechtělo odejít. Výtvarnou dílnu, kde si zájemci mohli vyrobit svíčku z včelího vosku, vedl Stanislav Kejval. I zde se kvůli zájmu stala z původně plánovaného hodinového programu celovečerní záležitost.

Nezklamala ani tradiční muzika Surmajovci z Neratovic, která předvedla skvělou cimbálovku, u které se často i tančilo. Kdo se nevešel do sálu, mohl poslouchat v přilehlém dvoře, kde se nabízely zároveň různé druhy tradičních romských ­pokrmů. Například holubki, neboli plněné zelné listy, se vyprodaly už v první polovině večera.

A co na to samotní návštěvníci? „Během brněnské muzejní noci vymetám muzea pravidelně. Vaše muzeum mě vždycky dostane svou zvláštní, trochu tajemnou atmosférou. I letos jsem se nechala zlákat a zase to vyšlo. Ochutnala jsem tradiční romská jídla, a i přesto, že jsem se nechtěla mačkat na koncertě v sále, užila jsem si romskou hudbu v pohodlí dvorečku s občerstvením. Zamlouvala se mi výstava fotografií Mariny Obradovic. Doufám ve větší množství zajímavých akcí, které by do Muzea romské kultury nalákaly více návštěvníků během celého roku, zaslouží si to,“ sdělila nám návštěvnice Zuzana O.

A teď už nezbývá nic jiného než se těšit na brněnskou muzejní noc 2012!

Lucie Křížová

Více fotek z této akce i jiné zajímavosti a aktuality v Romano hangos číslo 4/2011.

Gizela Landoriová:
Chtěla bych dál pomáhat dětem

Gizela Landoriová se narodila v roce 1988 v Bílovci. Nejdřív se vyučila krejčovou, nyní studuje třetím rokem Střední odbornou školu sociálně právní v Brně, známou hovorově též jako „Ščukova škola“. Tím se ale její aktivity nevyčerpávají, protože při zaměstnání v brněnském sdružení IQ Roma servis pomáhá dětem. Ale nás toho zajímalo mnohem víc…

Studuješ na Ščukově střední škole. Který obor sis vybrala a proč?

Ano, na ščukárně studuju už třetím rokem. Nastoupila jsem do prváku, ale druhák jsem potom přeskočila, poněvadž jsem si udělala rozdílové zkoušky. Poté jsem šla do třeťáku. A proč jsem si vybrala zrovna obor sociáně-právní? Protože jsem věděla, že mě bude bavit a že chci pomáhat dětem, kteří se dostali do stejných či podobných problémů ve kterých jsem se kdysi nacházela já.

Vím, že jsi vyučená krejčová, proč jsi dál nepokračovala v tomhle oboru? Nezahodila jsi zbytečně něco co jsi už jednou uměla?

No, podívej, obor krejčová byl sice zajímavý, ale pro mě nezábavný. A mezi námi, člověk se tím rozhodně neuživí.

Nejenže studuješ, ale dokonce pracuješ, že? Povíš nám kde a jak ses k téhle práci dostala?

Jsem takový pracující student. Působím v občanském sdružení IQ Roma servis jako pedagog v sociálních službách. K téhle práci jsem se dostala přes jednoho človíčka, který nás učil na škole osobnostku. Řekl mi, že by bylo fajn, kdybych makala zrovna v iqvéčku. A tak jsem to zkusila.

Mohla bys nám přiblížit svůj pracovní den?

Být pedagogem v sociálních službách znamená, že má náplň práce je doučování matematiky, češtiny a ostatních všeobecných předmětů.

Jak bys charakterizovala sama sebe?

...to a mnohé další se dočtete v Romano hangos číslo 3/2011.

Edy Balog:
K boxu mě přivedl Bruce Lee a jeho křik

Kick-boxer Edmund „Edy“ Balog slouží u Městské policie v Karviné. Svoje umění využívá podle hesla „Pomáhat a chránit“. Je rád, že může jít příkladem.

Patříte prý k maďarským Romům, kterých u nás, pokud vím, tolik nežije. Jak jste se dostal na Ostravsko?

Jmenuji se Edmund Balog, narodil jsem se v Košicích jako prvorozený syn Edmunda a Julie Balogových. Mám bratra a sestru. V Karviné bydlím 29 let, mám tady své zázemí, práci, rodinu a přátele. Ano, patřím k maďarským Romům. Na Karvinsko jsem se dostal díky tomu, že rodiče se tam přistěhovali za prací.

Dalo by se nějak pohovořit o vašich dosavadních působištích?

Po vyučení jsem měl problém najít si práci. Takže mi nezbývalo nic jiného, než si dodělat maturitu se zaměřením na ochranu osob a majetku.

Co vás přivedlo k zájmu o bojová umění? Byl jste třeba v dětství nějak diskriminovaný spolužáky a tohle měla být obrana?

Vzpomínám na dobu, když začínala éra VHS kazet a můj otec se večer díval film, kde hrál Bruce Lee. Ten mě večer v mých třech letech vzbudil svým bojovným křikem. A od té doby jsem těm věcem naprosto propadl! Jako malý kluk jsem byl tiché dítě, které spíš připomínalo holčičku. Takže málokdo tušil, že můj život změní právě bojové umění. Doba, kdy jsem se potřeboval začít bránit, přišla s nástupem do první třídy základní školy.

Kdy jste se tomuto sportu začal věnovat profesionálně, ve kterých klubech a jaké styly ovládáte?

V sedmnácti letech jsem začal ochutnávat, co je to kontaktní sport. Proto jsem začal dělat kick-box. Během toho roku jsem se zúčastnil všech možných turnajů jak na Moravě, tak v Čechách, kde jsem pak vybojoval v Praze titul mistra České republiky v roce 1999. ­Zapsal jsem se tak mezi nejmladší bojovníky, do historie a také do knihy nazvané Byli při tom. Učil jsem se styly jako box, taekwon-do, karate shotokan, judo a thai-box.

...celý rozhovor čtětě v Romano hangos 2/2011.

Den Romů se letos „přestěhoval“ do Lužánek

BRNO – Centrem oslav Dne Romů v Brně se letos stal lužánecký park. Kolem tří stovek lidí tam přišlo 8. dubna shlédnout vystoupení mnoha hudebních a tanečních souborů a účinkujících.

Moderování akce připadlo na česko-romskou dvojici ve složení Jiří Salik Sláma (bývalý redaktor a fotograf Romano hangos, později týdeníku Sedmička) a Angela Kakurová (středoškolská studentka, která ovšem nyní přicválala na koni v kroji jako „romská princezna“). Akce začala vázáním barevných stužek na Strom tolerance. Ten celá léta stával v zahradě farního úřadu v Brně-Zábrdovicích, organizátoři však zasadili nový právě v lužáneckém parku. Samotný stužkovací obřad zaujal jen asi padesátku lidí, s projevem zde vystoupili zástupci pořadatelských organizací – IQ Roma servis, romského střediska Drom, Muzea romské kultury, Společenství Romů na Moravě (SRNM), Romodromu, sdružení Ratolest, sdružení Petrov atd. Z dalších řečníků zaujala hlavně Lucie Horváthová svým vystoupením výhradně v romštině. Brněnský primátor Roman Onderka za sebe poslal městského zastupitele za Stranu zelených Martina Andera.

Samotná produkce četných souborů se těšila většímu zájmu, mezi asi třemi stovkami shromážděných už převažovali Romové. Výkony skupiny Guločar, Gipsy Morava, Lečhavendar, Funky Day, Cyranovy boty, Merci, houslity Marka Baloga, tanečních souborů Sandála, Piroš Rouža, Dance The Yard, Capoeira, módní přehlídku, divadlo atd. nenechávali diváci bez ohlasů. Jednotlivá vystoupení komentoval opět „Salik“, který mj. přítomné upozornil na chystaný prvomájový pochod neonacistů Brnem.

Akci z povzdálí zabezpečovalo několik policistů, narušovalo ji však maximálně chladné a větrné počasí.

Text a foto: Pavel Pečínka

První číslo roku 2011 si stahujte zde.

---

Ke komu putovala cena Gypsy Spirit 2010?

PRAHA – U příležitosti Mezinárodního dne lidských práv převzalo 11. prosince v kulturním centru Pražská křižovatka několik sdružení a jednotlivců ceny Gypsy Spirit 2010. Vyhlašovatelem cen je Sekce pro lidská práva Úřadu vlády ČR.

Ceny Gypsy Spirit 2010 v jednotlivých kategoriích získali:

1. Ocenění pro nevládní organizaci za realizaci konkrétního projektu zaměřeného na podporu a rozvoj romské menšiny – sdružení Romea. Je to dobrovolné, nevládní, neziskové sdružení občanů a právnických osob, které spojuje podpora boje proti rasismu, rozvíjení dodržování lidských práv, napomáhání k rozvoji demokracie a tolerance ve společnosti.

2. Ocenění pro společnost, podporující projekty zaměřené na podporu romské komunity – Český rozhlas a jeho romské vysílání O Roma vakeren a webové stránky www.romove.cz. V Čro existuje romské vysílání od roku 1992. Pořad O Roma vakeren (Romové hovoří) přináší každý týden aktuality a informace ze života Romů v České republice, ale i v zahraničí, informace o romské historii, kultuře, tradicích, jazyce, o romských osobnostech a kontakty na organizace zabývající se Romy. O pět let později, v roce 1997, vznikly na půdě téže instituce také čtyřjazyčné stránky www.romove.cz.

3. Ocenění pro mimoškolní vzdělávací aktivity zaměřené na romské děti a mládež – Základní škola Masarykova z Valašského Meziříčí. Nachází se v Krásně, a tudíž do ní spádově patří všechny romské děti školou povinné z okolních sídlišť. Pro rodiče ostatních žáků to byla zpočátku nepřekonatelná překážka a znamenala přesun jejich dětí na jiné školy ve městě. Situace (rozmazaná v médiích) se uklidnila, škola žije normálním životem, je úspěšná stejně jako dřív v mnoha celostátních a společně se zde učí děti romské s dětmi ostatními.

4. Jednotlivec, který dlouhodobě svou prací přispívá ke zlepšení postavení Romů – Karel Holomek. Předseda Společenství Romů na Moravě, zakládající člen Muzea romské kultury, byl konzultantem pro vstup ČR do EU za Romy v tzv. „Konzultativních tělesech EU“ a šéfredaktorem Romano hangos, v devadesátých letech členem Rady vlády pro lidská práva.

5. Čin roku, který přispěl k záchraně života nebo zlepšil kvalitu života jednotlivce – Projekt Ptáčata (dlouhodobý časosběrný projekt). Autorka projektu a režisérka Kamila Zlatušková, producent a režisér Ladislav Cmíral. Prvním impulzem pro vznik projektu Ptáčata se stala petice. Rodiče dětí, které nejsou romské, v ní odmítli dát své potomky do stejné třídy s dětmi romskými. Autoři se rozhodli o dětech odsunutých předsudky na okraj natočit šestnáctidílný dokumentární seriál. V něm se děti díky malým kamerám staly spolutvůrci zprávy o svém životě a dávají tak majoritě šanci vidět svět „natočený“ jinak. Více na www.ptacata.cz.

Text a foto: Romea

Poslední dvojčíslo roku 2010 si celé můžete pročíst pod tímto odkazem.

Od Five by Five až po Feher Fekete Kerek

BRNO – V sobotu 30. října se uskutečnil devátý ročník multikulturního festivalu Django fest. Celkem se ho zúčastnilo šest kapel, jedna zpěvačka a tři taneční soubory, přišlo asi dvě stě platících návštěvníků.

V publiku se mísili Romové s Neromy, odhadem tak půl na půl. Jako první začínala kapela Paramisara. Tklivé housle Milana Horvátha zněly velkým sálem, který se pomalu začínal plnit. Poté se část publika přesunula na malou scénu, kde jsme pro ně připravili vystoupení dětských tanečnic souboru Terne čhaja. Jde o soubor z naší pobočky z Hodonína, proto přijely na vystoupení jen tři holčičky, které se ale vůbec nestyděly a předvedly všechno, co je jejich vedoucí Kateřina Zimová stihla naučit.

To už ale na velkém pódiu hráli Five by Five. Tuto kapelu jsme objevili vloni v soutěži mladých talentů. Letos se nám již v trochu pozměněném složení hudebníků kolem jádra kapely – bratrů Honzy a Dominika Klempárových – předvedli jako ti největší profesionálové: skvělý zvuk, přesné rytmy, dechberoucí vyhrávky, zajímavá zpěvačka, kontakt s publikem a ještě jim to všem moc slušelo! Tak má vypadat mladá kapela, kterou budeme rádi podporovat a doporučovat!

A to se chystali na festival pouhé dva dny, neboť jsme je narychlo oslovili jako náhradníky za původně oznámenou kapelu Make It Funky, která se bohužel těsně před festivalem rozpadla. Na místě jsme museli také trochu improvizovat – 17 tanečníků z Gipsy Princess se nám na malé pódium rozhodně nevešlo, tak si zatančili čardáše pod velkým pódiem. Mezitím si nachystali nástroje hudebníci z Gipsy Mikulov a po krátké zvukovce nám předvedli, že v Mikulově pořád ví, jak se dělá jazz po cikánsku! Po nich opět předvedli tance za mohutné odezvy publika kluci a holky z Gipsy Prin­cess z Bruntálu – tentokrát však šlo o moderní a latisko-americké sestavy. Nad nimi se pomalu chystala jedna z největších hvězd večera – Ida Kelarová se svou kapelou Jazz famelija. Publikum bylo plné očekávání a kapela nás během následující hodiny přesvědčila, že umí rozesmát i dojmout, to vše v nejlepším slova smyslu.

Po nich předvedly tradiční tance holky z Nového Jičína – Cikne čhave – a nádherně zazpívala i jedna z nich, Veronika Kačová, známá čtenářům Romano hangos i jako pravidelná přispěvatelka. Další část večera patřila energické worldmusic – Propaganja roztančila a nažhavila publikum a Feher Fekete Kerek je také vychladnout nenechali. Veselá hudba, veselí lidé a spousta energie pro lidi pod pódiem až do úplného konce. Během večera jsem viděla víc rozesmátých tváří než za celý rok, všichni byli šťastní a spokojení, a my jsme s celým průběhem byli spokojení taky. Myslím, že ani Django Reinhardt, romský hudebník, který by letos oslavil sté narozeniny, by se za takovou oslavu stydět nemusel!

Reporty z Django Festu a více fotografií v čísle 18.

Tomáš Drkula:
Romští přátelé mi vždycky pomohli jít dál

Tomáš Drkula se narodil 28. dubna 1977. Pracuje jako asistent pedagoga na ZŠ praktické v Rožnově pod Radhoštěm. Jeho úkolem je především asistovat při přenášení a polohování postižených dětí. Tahle práce jej hodně uspokojuje. Tomáš je oddán četbě, nejraději čte dobrodružné romány či fantastickou literaturu. Rád poslouchá hudbu, především tradiční etnickou hudbu ze všech koutů světa. Má rád moravský a slovenský folklor, keltskou, izraelskou, tureckou a taky romskou muziku. Rád chodí s přáteli do čajoven nebo navštěvuje hudební festivaly.

Zdravím tě. Nejdřív se zeptám, jestli si vzpomínáš na své dětství. Jaké bylo?

Naštěstí jsem vyrůstal v milující rodině, takže jsem měl dobré zázemí. Ty nejhezčí vzpomínky z dětství mám samozřejmě na prázdniny, na řeku Bečvu, u které jsme trávili s bráchou prakticky celé léto. Ještě na rybaření a taky na rožnovský skanzen, kde pracoval táta mého kamaráda, a tak jsme s ním měli možnost volně se pohybovat v celém areálu Valašského muzea po celý rok. Takže myslím, že mé dětství bylo celkem fajn.

Dětství uteklo jak voda a z tebe se stalo dítě školou povinné. Jakou školu sis vybral po školní docházce? A čím jsi chtěl být jako dítě?

Jako každé dítě jsem měl různé představy o své budoucí profesi. Tak třeba hasič, malíř, spisovatel… Asi největším snem pro mě bylo stát se veterinářem, neboť jsem v dětství hodně tíhnul k přírodě a ke zvířatům. Možná proto jsem si později zvolil střední zemědělskou školu. Myslel jsem si, že díky ní budu moct se zvířaty pracovat, ale už během studia jsem poznal, že zemědělství není můj obor a že si svou budoucí kariéru představuji jinak. Školu jsem sice dokončil, ale naštěstí mě osud dále vedl jiným směrem.

A kam tě osud přivedl?

Hned po škole jsem získal práci právě v téhle pečovatelské profesi.

Jak vycházíš se svou rodinou, přibliž nám ji. A kde pracuje tvá maminka, otec a sourozenci?

Oba mí rodiče pracovali v bývalé Loaně Rožnov, taťka jako strojní a mamka textilní inženýr. V současnosti otec dělá v jedné rožnovské firmě, matka je už v důchodu, ale dál se realizuje ve vytváření uměleckých předmětů. Mám jednoho sourozence, Petra, kterému je třicet jedna let. Vystudoval pedagogickou a filozofickou fakultu a momentálně pracuje v Muzeu Novojičínska jako dokumentátor a kurátor výstav. Brácha je nadšený hudebník, moc rád zpívá a hraje na různé nástroje, taky skládá hudbu. Mám ještě babičku ve Vítkově, které je osmdesát tři let a stále se těší pevnému zdraví. Moje přítelkyně Andrejka je vyučená kuchařka a pracuje v Ústavu sociální péče Vincentinum ve Šternberku. Ráda sportuje a taky dříve získala spoustu ocenění v různých sportovních disciplínách. Taky miluje hudbu a moc ráda tančí. Naší Natálce je pět let, nejvíce ji baví malování.

Zeptám se tě ještě na tvé zájmy…

K mým zálibám patří především fotografování, četba, amatérsky též muzika. Největší mé hobby je ovšem malování obrazů olejovými barvami. Nejsem žádný profesionál, nemám ani výtvarné vzdělání, tvořím spíš jen pro sebe podle fantazie. Mým oblíbeným tématem jsou opuštěné krajiny nebo městečka a také se někdy odvážím pustit do portrétu.

Celý rozhovor Veroniky Kačové s Tomášem Drkulou najdete v čísle 17.

Michala Toráčová:
Můj vzor? No přece Naomi Campbell

Hiphopeři, to jsou ti američtí černoši, co dělají při tanci ty posuňky rukama, odsekávají krátké sloky jadrných textů, nosí zlaté řetězy a chodí s exkluzivníma kočkama. Tak nějak vypadala vědomost o onom hudebním stylu u autora tohoto textu, jehož hlubší vzdělanost v hudebních žánrech v 80.–90. letech skončila na kapelách jako Půlnoc, Garáž, Plastic People, punkový Šanov, Dead Kennedys atd. Platí všechny ty „černošské“ atributy i pro specifický romský hip hop? Na to jsme se snažili odpovědět v minulých číslech Romano hangos, kdy jsme představili osobu známou jako Lukrecius Chang a jeho kámoše z Karviné. A jak je tomu s partnerkami hiphoperů? To přibližujeme textově i obrazově v následujícím rozhovoru s Michalou Toráčovou.

Pár životopisných údajů na začátek. Co a jak dělají rodiče, případně sourozenci?

Zdravím vás. Narodila jsem se v Karviné v roce 1987. Moji rodiče jsou velice dobří lidé. Mám dva sourozence, sestru Martinu a bratra Mirka.

Chodilo vás na základní školu víc romských žáků? Jak vás brali ti neromští, setkala jste se z jejich strany či ze strany učitelů s nějakou diskriminací?

Základka byla super, velice ráda na ni vzpomínám. Ve třídě jsem byla sice jediná romská holka, ale ne, nikdy jsem nepocítila žádnou diskriminaci.

Kdy jste poprvé začala přemýšlet o tom, že byste se věnovala fotomodelingu? Co vás k tomu přivedlo? Jaké máte vzory?

Fotomodeling se mi zamlouvá už delší dobu. Aktivně jsem se mu začala věnovat v roce 2008. Bavilo mě na tom to, že na fotce se jakoby dokážu proměnit v jinou osobu. Můj vzor je Naomi Campbell.

Můžete popsat svoje oblíbené dívčí nebo módní časopisy, které jste četla, případně televizní pořady pro mladé, které sledujete?

Tak třeba časák Yellow. V TV toho moc není, tak sleduju Modní Fashion na internetu.

Hudební styly, gádžovské i romské: koho a co zbožňujete, co naopak nemusíte? A proč?

Poslouchám všechno, ale převážně black music a romské věci. Nemusím techno a country, nemám k nim jednoduše vztah.

Celý rozhovor najdete v čísle 16.

Karel Holomek:
Chci změnit praktiky radnice Brno-sever

V nadcházejících obecních volbách se uchází o hlasy voličů také Karel Holomek, vydavatel a redaktor Romano hangos. Kandiduje do zastupitelstva městské části Brno-sever, v níž se nachází rozsáhlá čtvrť osídlená Romy, na volební listině Strany zelených.

Proč letos kandiduješ?

Nemám na vybranou. Celá léta se pokouším, aby radnice Brno-sever, naproti níž stojí kanceláře našeho Společenství Romů na Moravě, změnila svoji krutou politiku vůči sociálně nejníže postaveným občanům. A to hlavně v bytové politice. Marně! Osazenstvo radnice, počínaje starostou, přes šéfku bytového odboru, je silně zaměřeno vůči Romům. Naše návrhy na spolupráci nebyly nikdy vyslyšeny. Proto jsem dospěl k názoru, že jako případný zastupitel budu mít lepší šanci věci ovlivňovat.

No a proč zrovna na kandidátce zelených?

Mám k tomu dva důvody: zelení, ať už ve vysoké politice nebo i v té komunální, nejsou spojeni s žádnou aférou, kterou by svoji pověst poškodili. To mi dost imponuje. Je tu i racionální důvod: zelení jsou jediní, kteří byli ochotni přijmout na svoji kandidátku Roma. To u jiných stran, jak je vidět, nelze očekávat.

Viděl jsem na webu, že tě dali na páté místo. Není to degradující při tvém věku i při celkem velké popularitě, kterou máš na veřejnosti?

Není. Jde ještě o volitelné místo. Nejsem členem Strany zelených, a proto nemohu čekat, že bych se měl nacházet někde na čelném místě. V každém případě mě zástupci zelených bez okolků a ochotně přijali.

Zmínils, že nejsi členem Strany zelených. Mohl bys vysvětlit, proč?

Během svého působení v Poslanecké sněmovně a ve vládě se zelení dopustili několika fatálních chyb. Přiznávám, že jsem těžko snášel jejich poslankyně Zubovou a Jakoubkovou, které tu stranu zcela zprofanovaly. Neobratná byla rovněž jejich taktika při odvolávání vlastních ministrů ve vládě. Tím jen umožnili nástup dalších ministrů, kteří věci ještě více „pohnojili“. Viz třeba neblahá ministryně životního prostředí Ruth Bízková a podobně. Je to navíc určitá ostražitost, která mi brání se víc angažovat uvnitř strany samé. A pochopitelně je zde i můj věk. Program zelených mi ovšem plně vyhovuje. Charakterizoval bych ho jako trvale udržitelný rozvoj, nikoliv pouze v přírodě, nýbrž také ve společnosti.

Myslíš si, že nakonec uspěješ?

Docela ano. V této volební lokalitě je velká síla Romů a doufám, že tentokrát volit půjdou. Snad rozumně posoudí, kdo to s nimi myslí upřímně. Mám čisté svědomí, pokud jde o náš přístup právě vůči nim. Tím naším přístupem myslím práci našich teréňaček, tedy terénních sociálních pracovnic, které jim s praktickými záležitostmi velmi pomáhají. Ani naše Romano hangos se nemá za co stydět. Jsou to určitě dnes už profesionálně dělané noviny a jediné takového druhu v celé republice, které dělají rozumnou publicistiku, pravda, trochu více nakloněnou Romům. Ale to se snad dá zdůvodnit.

Ptal se Gejza Horváth

Rozhovor najdete v čísle 15.

Táborová miss z Pohořan se jmenuje Sandra

POHOŘANY – Jeden z dalších letních táborů se uskutečnil ve spolupráci s Moravskoslezským krajem a Radou vlády ČR. Jako obvykle se konal v Pohořanech u Olomouce, tentokrát však díky podpoře výše uvedených donátorů mohl trvat celých deset dní.

Terénní sociální pracovníci již začátkem prázdnin informovali rodiny o možnosti poslat děti na letní tábor, pořádaný místní rýmařovskou pobočkou SRNM. Jakmile se informace rozšířily, ozvala se první desítka vážných zájemců. Pro některé rodiny se opět objevila překážka v podobě poplatku praktickému lékaři za potvrzení o zdravotní způsobilosti dítěte. Ten dnes činí 100 až 150 Kč za dítě. Tedy pokud v jsou v jedné rodině např. čtyři děti, musí rodina za potvrzení vydat v tom lepším případě 400 Kč.

Letní tábor se letos obzvlášť vydařil. Přijelo na něj 25 dětí převážně ze sociálně slabých rodin. Konaly se besedy o patologických jevech, vedené zdravotní sestrou, která byla po celou dobu připravena dětem pomoci v případě úrazu či zranění. To se nám naštěstí vyhnulo. Na programu byly také vycházky do okolní přírody, děti a mládež měly možnost poznat „lesní dary“. Nejvíce je však oblíbená procházka na skalku, kde se nachází nedotčená příroda se skalami.

Podrobně se nejen o táboře dočtete v čísle 14.

Náš člověk na Miss Roma International
v makedonské Skopji – Martina Kokyová

SKOPJE, PRAHA – Ocenění veřejnosti i odborné poroty Miss Sympatie si z mezinárodní soutěže o romskou královnu krásy odnesla vítězka Miss Roma Praha 2010 Martina Kokyová (20 let). Finálový večer se uskutečnil 9. července 2010 v makedonském hlavním městě Skopje.

Martina Kokyová se prestižní soutěže Miss Roma International 2010 zúčastnila v návaznosti na své vítězství v letošní pražské volbě romské královny krásy Miss Roma Praha. Tuto soutěž již osmým rokem ve spolupráci s odborníky v oblasti národnostních menšin a některými zástupci romské komunity pořádá Městská část Praha 7. Svým rozsahem a zaměřením se jedná o ojedinělý projekt, do nějž se zapojují soutěžící i veřejnost z celé Prahy. Radnice sedmého pražského obvodu vítězce Miss Roma Praha tradičně ­zajišťuje účast na Miss Roma International, kde bývají jediné české zástupkyně zpravidla velice úspěšné. V letech 2007 a 2009 v této soutěži dokonce senzačně zvítězily.

Soutěž Miss Roma International pořádá makedonská televize TV BTR National. Letos se uskutečnil již 18. ročník, kterého se zúčastnily soutěžící z 13 evropských zemí. O ocenění Miss Sympatie rozhoduje vedle mezinárodní poroty také veřejnost, kdy diváci mohou hlasovat pro nejsympatičtější dívku během přímého přenosu a předcházejícího dne, kdy jsou v televizi promítány jejich medailonky. Letošní vítězkou hlavní soutěže se stala reprezentantka Bosny, kterou dekorovala loňská královna krásy Tereza Zámková. Druhé místo obsadila soutěžící ze Slovenska Pavlína Lendelová a druhou vicemiss se stala zástupkyně Makedonie. (www.romea.cz)

Čtěte další články v plné barevné verzi Romaho hangos - v letním dvojčísle 10-11.

Filmový festival Arts & Films v Telči:
Cena pro snímek Žít! z Muzea romské kultury

TELČ – Muzeum romské kultury získalo v sobotu 26. června cenu za film Žít! Ceija Stojka (2009, režie Anna Juránková) na festivalu Arts & Films v Telči. Již po šesté se letos udělovaly ceny na soutěžní přehlídce evropských filmů s výtvarnou tematikou a i tentokrát MRK do soutěže přihlásilo jeden ze svých snímků.

Letos jsme soutěžili s filmem o rakouské výtvarnici a spisovatelce Ceije Stojce, který vznikl jako doprovodný materiál k výstavě nesoucí stejný název – Žít! Ceija Stojka. Film je portrétem ženy, která jako malá dívka prošla hned několika koncentračními tábory a v průběhu druhé světové války ztratila většinu své rodiny. Pronásledována byla právě pro svůj romský původ. Teprve později se začala se svými černými vzpomínkami vyrovnávat skrze psaní příběhů a malbu. Její obrazy (viz výše) vypráví hrůzné zážitky z koncentráků, ale stejně tak se vrací i do vzpomínek z dob, kdy ještě bylo možné kočovat a kdy byl život a okolní svět plný barev a energie. Ve své knižní prvotině s názvem Žijeme ve skrytu, která vyšla v češtině loni v nakladatelství Argo, se autorka vrací právě do ponurých válečných dob.

Možná právě proto, že se náš soutěžní film věnuje stále opomíjenému tématu romského holocaustu, byl na přehlídce tak úspěšný. Získali jsme totiž třetí místo hned v první kategorii. Mezi letošními hosty a oceněnými byli i takoví filmaři, jako je režisér Vojtěch Jasný nebo Olga Sommerová. Udílení cen probíhalo přímo v renesančních kulisách telčského zámku a celým večerem provázel moderátor Jakub Železný, a tak se celá akce odvíjela v příjemně uvolněném tónu. Letošní přehlídky se účastnilo přes 280 soutěžních snímků a o to více si ceny vážíme.

Dočasná výstava děl malířky Ceijy Stojky skončila v Muzeu romské kultury již loni v září, přesto je možné se podívat na několik jejích obrazů v naší stálé expozici, kde mají své trvalé místo. Knihu jejích vzpomínek pak najdete v našem muzejním obchůdku.

Tento a další články najdete v čísle 9/2010.

Festival Khamoro umí i po dvanácté překvapit

PRAHA – Už dvanáctý ročník romského světového festivalu Khamoro se uskutečnil v Praze. Organizátoři tohoto festivalu, občanské sdružení Slovo 21 a Studio Production Saga, ho naplánovali na jeden týden.

Akce vyvrcholila 27. května. Centrum Prahy zaplavila velká vřava, pořádná porce muziky a tance. Celé teto parádě velel primátor hlavního města Prahy Pavel Bém. Vezl se v kočáru taženém párem koní i s romskou miss krásy. Za ním šel průvod pestrobarevně oblečených účinkujících a byl zdoben muzikou, zpěvem a tancem. Na ulici zněly žánry romské muziky z celého světa. Pro nás neobvyklá romská dechovka nenechala na pokoji kolemjdoucí ani přihlížející a mnohé z nich i roztancovala. Romští umělci procházeli Prahou ve velkém stylu, byla to paráda, byla to síla a neobvyklý zážitek. Byla to živá reklama festivalu Khamoro. Ovšem od 23. do 29. května 2010 probíhaly každý večer hudební koncerty s různorodou romskou hudbou. Hudebníci z různých koutů světa představili na Khamoru 2010 součastnou romskou hudbu, jazz a tradiční romskou muziku. Na letošním festivalu zazněla poprvé i světová romská opera, Invisible Gipsy od srbského skladatele Zorana Tairoviče. Současnou romskou hudbu na Khamoru prezentovala světově známá česká skupina Gipsy.cz. Jazz zastupovali špičkový romští muzikanti, Gipsy Swing Trio a Tchavalo Schmidt z Francie a 16 Gipsy Strings z Německa. Tradiční romskou hudbu představili Romano Stilo ze Slovensko, srbští Black Panthers, Orkestar Braka Kadrievi z Makedonie, čeští Surmajovci, slovinská skupina Šukar a rumunská Mahala Rai Banda. Specialitou festivalu Khamoro byla i taneční formace Romano Atmo z Francie.

Některé z účinkujících popíšu v čísle 8/2010. Gejza Horváth

Noc v muzeu: Housle, expozice, goja i marikľa

BRNO – I letos otevřelo Muzeum romské kultury 15. května veřejnosti dveře dokořán do dlouhých večerních hodin u příležitosti svátku muzejních nocí. Letos jste se mohli naučit romské písničky, vytvořit si vlastní obrázek z barevných sypaných písků, poslechnout si romskou lidovou muziku ze slovenské Hrochotě nebo se podívat na tradiční romské oděvy při jedné z módních přehlídek. K tomu všemu bylo možné zakusovat tzv. goju, plněné střívko, nebo marikľu, placku s povidlím.

Další zajímavosti z čísla 7/2010.

O souvislosti dvou krásných písní v Letech

LETY – Pietní území bývalého cikánského tábora v Letech na Písecku, plocha jakoby zapomenutá, těžko přístupná, bez jakéhokoli vybavení, přešlo v květnu 2009 rozhodnutím vlády pod správu Památníku Lidice.

Tato příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR nenechala výzvu bez odezvy. A tak památné místo přivítalo účastníky letošní pietní vzpomínky, konané tradičně 13. května, příjezdovou asfaltovou cestou, parkovištěm a amfiteátrem. Rovněž dvěma historicky věrnými replikami táborových ubikací, v nichž se nachází jednak expozice evokující historii Romů, trýzeň vězňů v letském táboře a romský holocaust, jednak sociální zařízení. V obci Lety došlo k otevření informačního centra. Nově vznikla i naučná stezka s osmi zastaveními.

Pokračování článku v čísle 6/2010.

Miss Roma? Pavlína Lendelová z Lovosic

HODONÍN – Dvanáctka nejkrásnějších romských dívek, hojně doprovázených příbuznými z celé republiky, se v sobotu 24. dubna sjela do Hodonína. V místním kulturním domě Horní Valy se již podesáté volila Miss Roma. Letos si korunku odvezla sedmnáctiletá Pavlína Lendelová z Lovosic. 

Na druhém místě skončila devatenáctiletá Veronika Olahová z Jesenice a třetí byla patnáctiletá Nikola Dudášová z Bruntálu. Do letošního ročníku Miss Roma se přihlásilo na sedm desítek dívek, z nich pořadatelé vybrali finálovou dvanáctku. Ve finále, kam se probojovaly například dívky z Břeclavi, Brna, Ostravy či Prahy, o korunku krásy soupeřila také sedmnáctiletá Blanka Poláková z Hodonína. Kromě zpěváků ze SuperStar zazněly brazilské rytmy v podání taneční skupiny Tradicion, s doprovodem cimbálové muziky Zádruha zazpívali Jožina a Vojtěch Ducháčkovi, předvedla se i romská kapela Krištofovci a taneční soubor Šukár čhaja. Během programu však vystoupili především zpěváci Jan Bendig či Monika Bagárová.

Celý článek naleznete v čísle 5/2010

Romové slavili hudbou a tancem

BRNO – Letos podeváté se Brňané sešli na Mezinárodním dni Romů. Stejně jako na celém světě oslavili i v Brně Romové svůj svátek, který připadá na 8. dubna, a představili veřejnosti svoji kulturu a tradice.

Brněnští Romové zahájili oslavy na farní zahradě v Zábrdovicích, kde účastníci oslav mimo jiné přivázali stužky na Strom tolerance a ze Zábrdovic pak vyrazili v průvodu na Moravské náměstí. Tam byl připravený bohatý kulturní program a své umění předvedly romské hudební a taneční skupiny Gulo čar, Brněnský cimbal band, Funky Day, Merci, Pirož rouža a mnoho dalších.

„Naším cílem nebylo pouze představit romskou kulturu, chtěli jsme také prohloubit spolupráci organizací, které mají stejnou cílovou skupinu a spojit tak jejich úsilí při příležitosti oslav jednoho svátku,“ řekla Jana Vejplachová, ředitelka Společnost Romů na Moravě, které bylo hlavním pořadatelem.

Letošní Mezinárodní den Romů organizátorsky zajistily organizace poskytující služby zejména Romům: IQ Roma servis, Drom, Muzeum romské kultury, Společenství Romů na Moravě, Ratolest Brno a Petrov. Akci finančně podpořilo Statutární město Brno a společnost Cooptel. Záštitu nad oslavami převzali: poslankyně Kateřina Jacques, členka zastupitelstva města Brna Kateřina Dubská, primátor Statutárního města Brna Roman Onderka, hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek a bývalý ministr vlády pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb.

Více o oslavách se dočtete v čísle 4/2010.

Emil Hasala:
Talent nestačí, musíme ho vedieť zužitkovať

Výborný houslista z Cigánských diablov, Emil Hasala, v životě nezapře své cikánské kořeny. Je na ně hrdý a nikdy se netajil tím, co doopravdy je. Však také není proč. Pan Hasala určitě moc dobře ví, co je pravý cikánský život, pravé cikánství a jeho temperament, vždyť patří k nám. Tento rozhovor je sice krátký, ale je plný pravdy… Povězte nám něco o sobě… Som húslista cigánských diablov a otec dvoch nádherných synov. Jak jste se k hudbě dostal? K hudbe ma od štyroch rokov viedol starý otec, ktorý sám bol vynikajucim primášom Jak jste se všeobecně dostal k Diabolským huslám (DH)? Co se vám nejvíce líbí na DH? Tak. Diabolské husle už zanikli, aj keď som bol spolu s pánom Mrenicom starším zakladaťelom, zoskupenie má dnes už názov Cigánskí Diabli. Jak byste se charakterizoval dvěma slovy? Spokojný pracant. Kdo je vaším vzorem? Mojim vzorom je každý jedinec, ktorý dokázal svoj talent prestaviť do ozajstného génia. Som hrdý na dnešných talentovaných mladých Rómov, je ich strašně veľa a robia nám obrovsku radosť, či je to už vážná alebo hudba lahšieho žánru. V tom sme my Rómovia výnimočný - talentom, ale musíme ho vedieť správně zužitkovať, lebo talent sám o sebe ešte nestačí... Co byste vzkázal mladým lidem, kteří právě čtou tento článek? Veľa študovať, pracovať na sebe a vediet sa začleniť do majoritnej spoločnosti, samozrejme a pritom nezabúdať na svoje koreně! Jedine tadial vedie cesta… Ptala se Lucie Sharrii Oračková

V čísle 3/2010 se ptala Lucie Sharrii Oračková.

Muzeum romské kultury připomnělo první transport protektorátních Romů do Osvětimi

BRNO – Rozkaz říšského ministra vnitra a vůdce SS Heinricha Himmlera se stal před 67 lety spouštěcím mechanismem hrůzných událostí. 7. března 1943 byl z Brna vypraven první transport protektorátních Romů do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Hned první den bylo do Osvětimi převezeno více než tisíc Romů, většina z nich nepřežila. Cesta do vyhlazovacího tábora čekala v protektorátu Čechy a Morava celkem šest a půl tisíce romských mužů, žen a dětí. Muzeum romské kultury (MRK) si tento smutný den každoročně připomíná. Také letos 8. března položili účastníci vzpomínkového aktu kytice u pamětní desky v muzeu. Součástí piety byly také proslovy hostů, zástupců města Brna a hudební vystoupení. (MRK, red)

Další aktuální zprávy čtěte v čísle 2/2010.

Připravují se na vysokou školu, ovšem
na diskotéku je v pražských klubech nepustili

Praha – druhý únorový víkend pořádalo slovo 21 každoroční setkání romských studentů, kteří chtějí studovat na vysoké škole. Přijelo 22 studentů či absolventů středních škol, především z Brna, Pardubic a Prahy.

V průběhu víkendu prošli sérií testů určujících jejich studijní a osobnostní předpoklady. Víkend nabitý zážitky jen krátkodobě narušil fakt, že skupinu mladých Romů nechtěli v sobotu večer pustit do pražských tanečních klubů s výmluvou na VIP vstup, nevhodný oděv či nutnost vlastnit klubovou kartu. Podobné argumenty majitelů diskoték a klubů Romové slýchají i v Brně, kde jsou nakonec odkázáni jen na pár „otevřených“ podniků.

Celý článek v prvním čísle roku 2010.

---

Kocáb a Havel nadělovali ceny Gypsy Spirit

PRAHA – V architektonicky zajímavě uspořádaném centru Pražská křižovatka se 1. prosince uskutečnilo první slavnostní předávání cen Gypsy Spirit. Připadly těm, kteří se u nás snaží zlepšit situaci Romů. Ceny vyhlašuje ministr pro lidská práva Michael Kocáb, záštitu nad akcí převzal a porotě předsedal Václav Havel a eurokomisař Vladimír Špidla.

Ceny předávaly mj. kardinál Miloslav Vlk či Magdalena Vašáryová. Na této akci, zaměřené na téma, jenž celá společnost nevímá jednoznačně, byly zajímavé a významné dvě věci: Akce se uskutečnila v místě, které je již tradičně vyhrazeno setkáním disidentů, Fóru 2000 s diskusí k závažným globálním problémům, tedy v místě spojeném se jménem Václava Havla. Tím nepochybně chtěl ministr Kocáb a další organizátoři akce říct, že při řešení problematiky spojené s Romy upřednostňují řešením humánní ve stylu Václava Havla, a Romové se k takovému řešení hlásí.

O nominovaných, vítězích i slavnostním předávání cen se dočtete v letošním 22. vydání RH.

Čtyři stovky lidí na brněnském Django Festu

BRNO – Osmý ročník festivalu Django Fest a druhý ročník soutěže Street Sounds přivedl na pódium rozmanité kapely – Al-Yaman (ČR, Jemen, Izrael), Cigánski diabli (SR), Make It Funky (ČR) či DJ Click Joe (ČR). Jeho program přilákal 14. listopadu do brněnského klubu Fléda skoro 400 hudebních nadšenců.

Cílem festivalu je představit publiku nejrozmanitější hudební počiny world music scény, otevřít mu nové hudební obzory a svým výběrem potěšit každého milovníka hudby a tance. A skrze hudbu také přiblížit různé kultury a národy, napomoci integraci a podpořit multikulturalismus. Letos se to podařilo na výbornou. Na hlavním menu této hudební hostiny byly rytmy Orientu kořeněné elektronikou, klasická hudba v moderní omáčce a peprné funky s taneční a divadelní performancí.

Celou reportáž najdete v čísle 21.

Irena Bagárová:
Dluhům a drogám se vyhnout obloukem

Nejdřív pedagogická asistentka, pak terénní sociální pracovnice ve sdružení Romodrom a Společenství Romů na Moravě (SRNM). Irenu Bagárovou přivedla do tohoto prostředí tehdejší zaměstnankyně SRNM Danara Meluzinová. Irena zde působí už dvanáctým rokem. V současnosti jí dělá starosti hlavně zvětšující se počet lidí, kteří končí v holobytech nebo na ubytovnách.

Jak vypadaly začátky v SRNM?

Nejdřív jsem se té nabídky trochu lekla. Jsem sice Romka, ale s Romy jako s menšinou jsem nepracovala. K mým kamarádům patřili Romové i „bílí“, romskou problematiku jsem nijak zvlášť vyhroceně nevnímala. Baví mě pomáhat lidem, takže práci jsem si oblíbila. Pravda, to finanční ohodnocení, jak už to v neziskovkách bývá, to je zase jiná stránka.

Když slyším, do jakých problémů se zamotávají klienti, mám dojem, že situace se spíš zhoršuje.

Ano, poslední dobou řeším čím dál víc problémy s exekucí a bydlením. Řada klientů byla vyhozená z obecních bytů, protože rodina v něčem uvízla, třeba v závislosti na automatech atd., neplatila nájem a má strašné dluhy, které musí splácet. Je to pořád dokola. Nezbaví se toho, musí splácet, a když ne, úřady jim sáhnou na dávky. Když někdo na nájmech udělá velký dluh, majitel podá žalobu, která zní na vyklizení, ale s náhradou bytu, protože mají děti. Takže jim dají ubytovnu nebo například na Bratislavské holobyt. Ten se skládá z jedné místnosti bez koupelny či kuchyně, společný záchod je venku. V místnosti tam žije dohromady třeba 6–7 lidí. Lidi, kterým tohle hrozí, musí přehodnotit svoje priority, důležité věci dát na první místo. Chci na ně apelovat, protože i když k nám přijdou pro radu a my se snažíme zachránit co se dá, město jim splátkové kalendáře nepovolí, poněvadž mají dluhy 300 tisíc nebo půl milionu. My jako terénní sociální pracovníci jim pak hledáme nouzové bydlení, jenže to je jednak v horším stavu než to původní, jednak za něj platí šílené peníze. Třeba třikrát víc než dřív – po rodině někde na ubytovně můžou chtít i 15–16 tisíc. Teprv pak si uvědomí, jaké pálky musí platit, jinak by byli na dlažbě. Jdou často do desetkrát horšího prostředí, dluhy jim stejně zůstanou. Mně je především líto, že v těchhle podmínkách musí vyrůstat děti.

Pokračování v čísle 20.

Marcela Tuliová:
Časopis Kereka se uplatní na školách

Demokratická aliance Romů (DAR) se do určité míry překrývá s redakcí časopisu Kereka (Kruh) ve Valašském Meziříčí, podobně jako společenství Romů na Moravě (SRNM) a Romano hangos (RH) v Brně. Marcela Tuliová v Kerece zastupuje šéfredaktora. Rok studovala na vysoké škole psychologii, studium ale přerušila a nyní pracuje jako koordinátorka a realizátorka vzdělávacích projektů.

Kdy Kereka vznikla a proč?

DAR vydává Kereku za podpory ministerstva kultury od roku 1997. Časopis má hlavně funkci zábavnou, vzdělávací, ale i poučnou a motivační. Může pomáhat učitelům základních, zvláštních i středních škol při výuce romských dětí. Prezentuje romskou kulturu a tradice.

Redakci máte ve Valašském Meziříčí, což znamená ještě větší odstup od Prahy než jako v případě našeho RH v Brně. Je to problém, přináší vám to nějaké potíže?

Nenazývala bych to přímo problémem. Samozřejmě jsou situace, události, které si žádají okamžitou odezvu, a pak ona dálka může být překážkou. Ale nebývá to rozhodně pravidlem a myslím si, že mnohaletou prací a komunikací s Romy jsme si celkem získali důvěru čtenářů.

Kolik čísel a jak často vydáváte, kdo a jakým způsobem zajišťuje distribuci?

Kereka je jediné celostátní romské měsíční periodikum pro děti a mládež, snažíme se oslovit věkovou skupinu od 5 do 26 let. Čísel je celkem 11, o prázdninách se čtenářům do rukou dostává dvojčíslo. Distribuci pro předplatitele provádí v zastoupení vydavatele společnost, která se touto činností zabývá. V rámci jednotlivých akcí zvyšujeme publicitu Kereky, tvoříme public relations strategii, která zvyšuje zájem o periodikum na veřejnosti.

Celý rozhovor v letošním 19. vydání.

 Tehdy, když se psala slavná historie Romů…

BRNO – Muzeum romské kultury uvedlo 8. října vernisáž výstavy nazvané Svaz Cikánů-Romů 1969–1973. Stalo se to v Brně v období Pražského jara. Romové tehdy dokázali zorganizovat první romskou organizaci v tehdejším Československu.

Obdobná romská organizace na Slovensku nesla název Zväz Cigánov-Rómov. Během krátké doby své existence dokázal Svaz Cikánů-Romů (SCR) uskutečnit řadu cílů, které vedly ke zlepšení postavení Romů ve společnosti, dalece přesáhly svou dobu a byly jedinečné svým významem i v celé Evropě. Odkaz SCR zůstává aktuální dodnes a je nepochybné, že v listopadu roku 1989 Romové měli na co navazovat. Nezačínalo se na zelené louce.

Jako pamětník, člen ústředního výboru Svazu a ředitel jednoho ze závodů Nevodromu (hospodářské účelové zařízení Svazu), prohlašuji, že Svaz byl zrušen komunisty jako plod roku 1968 a takový plod rozmachu svobodných a tvůrčích sil národnostní menšiny Romů nemohl už nadále existovat. Ostatně Romové tehdy byli nazýváni jenom jako občané cikánského původu. O svůj statut příslušníků národnostní menšiny mohli usilovat až ve svobodných podmínkách, které nastaly po sametové revoluci v roce 1989. Dnes tomu je právě čtyřicet let, co Svaz Cikánů-Romů vznikl. Bylo to slavné období, které lze srovnávat pouze s obdobím asi dvou let po listopadu 1989. Na zopakování takového postoje Romů a jejich postavení ve společnosti si budeme muset ještě nějakou dobu nejspíš počkat.

Karel Holomek

Tento a další články naleznete v aktuálním čísle 18.

 Piroš Rouža v otevřených dveřích Dromu

BRNO – Nízkoprahové zařízení pro děti Drom otevřelo všem zájemcům „zvenčí“ ve čtvrtek 24. září své dveře v rámci Týdne nízkoprahových zařízení. Tuto kampaň organizovala letos již potřetí Česká asociace streetwork s podporou nadace Vodafone ČR.

Kampaň chce především detailněji informovat veřejnost o významu nízkoprahových zařízení pro mládež a přiblížit práci jednotlivých center. V Dromu se sešli nejvíc rodiče našich současných i potenciálních klientů, měli jsme ale možnost přivítat také paní učitelku z přípravného ročníku na místní ZŠ, kurátorku z Orgánů sociálně právní ochrany dětí městské části Brno-sever, navštívilo nás i několik bývalých zaměstnanců a zaměstnankyň, stejně jako studenti a zástupci tisku. K naší lítosti chyběli především představitelé státní správy. Všichni návštěvníci si mohli prohlédnout prostory nízkoprahového zařízení, složené z klubovny pro děti od 6 do 11 let, klubu Brána pro mládež od 12 do 18 let, nově zrekonstruované doučovací místnosti, košíkářské a keramické dílny.

Upoutalo především taneční vystoupení domácí skupiny Piroš Rouža ve dvorním traktu pavlačového domu, kde Drom sídlí. Všichni tanečníci, malí i velcí, byli v dobré formě. Lektorka taneční dílny Růžena Krištofová vysvětlila: „V těchto dnech trénujeme každý den, abychom byli dobře připraveni na soutěž Romský talent, které se zúčastníme v říjnu v Praze.“ Překvapením bylo vystoupení dvou beatboxerů, kteří předvedli improvizovanou show bez použití hudebních nástrojů, pouze svými ústy vytvářeli zvuky podobné bubnům a jiným hudebním nástrojům.

Klára Šalléová, Patricie Hanzlová

Více v aktuálním čísle 17.

 Nela Živčáková:
Časopis Romano VIP míří na mladé

Absolvovala sociální pedagogiku na brněnské pedagogické fakultě, souběžně studuje psychoterapii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií a pracuje v brněnské organizaci IQ Roma servis. Zde se věnuje dětem a stará se o vydávání časopisu Romano VIP. Nela Živčáková.

Rozhovor s ní naleznete v čísle 16.

 V Žalově letos o dokumentačním centru

HODONÍN U KUNŠTÁTU – Mší přímo na místě někdejšího internačního tábora v Hodoníně u Kunštátu a kladením věnců na nedalekém Žalově - pozemku bývalého pohřebiště - si v neděli 23. srpna asi padesátka účastníků připomněla výročí 21. srpna 1943. Tehdy odsud úřady odeslaly transport lidí k likvidaci do Osvětimi. Celkově se v táboře v období 1942-1943 ocitlo 1396 lidí, 207 zemřelo na nemoci přímo v něm, většina zahynula po převozu v Osvětimi. Vzpomínkový obřad tradičně organizuje brněnské Muzeum romské kultury (MRK) Mši sloužil kněz husitské církve Martin Kopecký. Na rozdíl od předcházejících akcí se tentokrát uskutečnila přímo v areálu bývalého tábora, kde dnes stojí rekreační středisko. Kázání Kopeckého doplňovala romská kapela Paramisara. „Nacházíme se v chrámu uprostřed přírody, nemusíme se tísnit v malé kapli,“ zahájil mši kněz s rudým kalichem na hrudi. Ocenil, že účastníci přijeli, i když už většinou nepatří přímo k pamětníkům: „Stejně jako strom i člověk musí mít kořeny. Může mít vizáž herce nebo modelky, ale bez kořenů je jen jako pleva větrem zmítaná. Neměli bychom být otevřeni jen vůči současnosti a bezprostřední budoucnosti. My sami to nebereme jako obyčejnou akci jednou za rok.“

Více v aktuálním čísle 15

 Bare lavutara – příměstský tábor Muzea romské kultury

„Marie, vstávej, tam v koutě, něco tam je!“ „Mulo,“ vyděsí se Darinka. „To není žádný mulo, to je ruksak, co si tam někdo položil,“ snažím se o racionální vysvětlení, ale nápad s mulo se mezi dětmi šíří, takže nezbývá nic jiného než vstát, rozsvítit světlo a ukázat jim, že ve třídě opravdu žádný mulo nestraší. Kluci hned využívají světla a vytahují karty, ostatní se trousí pod různými záminkami na záchod a do koupelny. Nestačíme se divit, kolik mají najednou energie – i po půldenní cestě vlakem, prolízačkách, bojovce, vaření večeře a putování za romskými muzikanty, bare lavutara, z rodu Kubíků. Po půl hodině hemžení děck k naší radosti konečně usínají. Tiše zavíráme dveře a jedem plánovat poslední dva dny tábora: celodenní výlet na Čertoryje a večerní cestu za kouzelným nástrojem, který, když na něj zahraje opravdový muzikant, umí plnit přání.

Jsem na třídenním soustředění v Radějově u Strážnice, s námi osm romských dětí, které byly nejvytrvalejší a pilně chodily deset dní na výlety a programy do Muzea romské kultury (MRK).

Více v aktuálním dvojčísle

 V dětském klubu SRNM Rýmařov to pulsuje

RÝMAŘOV – Ke starší cihlové budově na okraji Rýmařova se 10. července po 10. hodině začala sjíždět řada lidí. Romské rodiny z Rýmařova a Olomouce, členové Společenství Romů na Moravě (SRNM) z Brna i úředníci Městského úřadu Rýmařov. A hlavně spousta mladších Romů. Na pozvání šéfa rýmařovské pobočky SRNM Martina Daňhela se přijeli podívat na Den otevřených dveří zdejšího komunitního centra pro děti a mládež.

Obsáhlou reportáž z této akce a spoustu dalších zajímavostí si můžete přečíst na stránkách Romano hangos.

 O korunku Miss Roma Praha 2009 soutěžila překvapivě také romská modrooká blondýna

PRAHA – Nejkrásnější romskou dívkou z Prahy se 12. června stala dvaadvacetiletá mediální poradkyně Tereza Zámková, která v soutěži Miss Roma Praha 2009 nasbírala nejvíce hlasů. Na stupně vítězů v Kulturním domě Vltavská na Praze 7 přitom stanula i přírodní blondýna s modrýma očima.

Kráska vystudovala psychologii a marketing, ve kterém se uchytila jako mediální poradkyně. Titul 1. vicemiss připadl dvacetileté Tereze Vasilové, u které to na první pohled může vypadat, že se do této soutěže dostala omylem – má totiž blond vlasy a modré oči. „Jsem Romka a tak se tím chlubím dvakrát tolik. Ukazuju, že Romky nejsou jen snědé, ale že jsou mezi nimi i blondýny s modrýma očima,“ uvedla hrdě kráska, jež za svůj vzhled vděčí otci, který patří k maďarským Romům. Třetí nejkrásnější pražskou Romkou pro letošní rok je pak patnáctiletá studentka Judita Gatyášová.

Akci moderovali moderátor České televize Richard Samko a Diana Kobzanová. O hudební vystoupení se postaral 4TET Jiřího Korna a romská kapela Terne čhave.

 V. Klaus: Romové neunesli příliv z východu

BRNO – „Jé, kde se tady berete?“ divil se český prezident, když ho v pondělí 8. června u Muzea romské kultury (MRK) obklopil houf romských dětí. Poté, co jim potřásl rukama, zahájil oficiální část návštěvy. Prezident navšívil MRK v rámci svého pobytu na jižní Moravě. Zatímco se před budovou shromáždil dav, Klaus si prohlédl muzeum a pak s ředitelkou MRK Janou Horváthovou diskutoval se stovkou Romů. Hudebník Gejza Horváth se snažil Klause upozornit na situaci v ghettech. „Je v nich skrytá velká pracovní síla. Tam narůstá obrovská masa lidí, s nimiž už nikdo nepočítá. Co s nimi bude za pár let?“ ptal se. „Mám strach z toho, že je tam spíš mnoho nepracujících. Počátkem 90. let tady byla relativně stabilizovaná romská komunita, ale neunesla příliv Romů ze Slovenska,“ vyhodnotil situaci prezident. Podle něj s rozsáhlou emigrací z východní Evropy nikdo nepočítal, vše proběhlo rychle. „Plno těch prací, které běžně dělali Romové, začali dělat lidi ze sousedních zemí. Nevím, očekávám, že až se stabilizují východoevropské země, pak se tam vrátí zahraniční pracovníci a situace na trhu práce se pro Romy zlepší,“ uvedl.

Zbytek článku naleznete v devátém čísle Romano hangos.

 Tři tisíce lidí v ulicích proti neonacismu

ČESKÁ REPUBLIKA – Na 14 místech v zemi se v neděli 3. května sešlo asi 3 000 Romů, aby demonstrovali proti neonacismu. Akce byla organizována celorepublikově v reakci na útok zápalnými lahvemi na obydlí romské rodiny ve Vítkově sdruženími Dženo, Romea, Slovo 21, Romodrom, Demokratická aliance Romů a Sdružení Romů severní Moravy.

Obsáhlou reportáž z této akce a spoustu dalších zajímavostí si můžete přečíst na stránkách Romano hangos.

 Miss Roma 2009

HODONÍN – Korunku a titul Miss Roma získala pro rok 2009 Aneta Kančiová, dvacetiletá kadeřnice z Chomutova. Spolu s 11 dalšími dívkami prošla v sobotu 18. dubna v hodonínském Kulturním domě Horní Valy všemi nástrahami soutěže o nejhezčí Romku České republiky.

Obsáhlou reportáž z této akce a spoustu dalších zajímavostí si můžete přečíst na stránkách pátého čísla Romano hangos.

 Romano hangos – za málo peněz dost muziky

Pro letošek vám zaručujeme přinejmenším stejnou, ne-li trochu kvalitnější muziku, než jakou hrajeme od srpna 2008. Hoďte nám však do klobouku těch 240 korun předplatného, nečiní-li vám to zásadní potíže. Cena RH je nastavena pro chudé. Distribuci nechceme omezovat, protože informovanost každého potenciálního stoupence pokládáme za příkaz doby. Uvítáme i placení za inzerci. Stejně tak vám budeme vděční, pokud najdete další způsob propagace RH, např. ho vyvěsíte ve vaší instituci do výlohy či na nástěnku, získáte další zájemce, stáhnete naši starší webovou verzi a rozešlete známým, napíšete o RH článek atd. Předem děkujeme.

 Nepřizpůsobivá menšina obtěžovala hlukem

BRNO – Šéfredaktor RH se 18. února v roli terénního sociálního pracovníka dostavil k budově Nejvyššího správního soudu projednávajícího budoucnost neonacistické Dělnické strany (DS). Zde přítomnému vedení DS nabídnul pomocnou ruku ve formě alespoň základních informací obsažených v našem listu. Proč?

...pokračování v čísle 02-03/09

 Monika Bagárová: Můj velký vzor? Jane Monheit

Je mladá, talentovaná a krásná. Má teprve 14 let a už vystupovala na mnoha koncertech. Pochází z muzikantské rodiny Bagárovců. Brněnská zpěvačka Monika Bagárová a její exkluzivní rozhovor pro Romano Hangos, který pořídila studentka Střední odborné školy sociálně-právní v Brně Lucie Oračková.

...pokračování v čísle 01/09

---

 Haiťanka ze země javorového listu v Brně

BRNO – Desítky Romů shromážděných v Bratislavské ulici vpodvečer 29. listopadu se dočkaly kolem 17. hodiny. Dlouhá kolona aut přivezla kanadskou guvernérku Michaëlle Jeanovou, která s diplomaty zahájila návštěvu Muzea romské kultury.

Guvernérku, zastupující v Kanadě britskou královnu Alžbětu II., přivítala ředitelka muzea Jana Horváthová. S Jeanovou a jejím manželem, režisérem Jean-Danielem Lafondem, se pozdravil i zakladatel muzea a předseda Společenství Romů na Moravě Karel Holomek, hudební kulisu obstarala kapela Jána Gašpara Hriska. Představitelka Kanady si pak prohlédla prostory a expozice muzea. Ředitelce MRK při tom pokládala různé otázky ohledně romské kultury. „Jaký mají v Kanadě hip hop? A jak se v Kanadě kraluje?“ zajímali se přitom malí Romové, nahlížející zvenku do oken muzea až do konce akce.

...pokračování v čísle 06/08

 Pogrom na Romy v Janově nevyšel. Zatím

LITVÍNOV – Sobota 18. října, krátce po druhé hodině. Na autobusovém nádraží v Litvínově se houfují mladíci v kšiltovkách, pod nimi holou hlavu, sem tam se některému v ruce zaleskne štít se symbolem připomínajícím zpotvořený hákový kříž. Pochod ultrapravicové Dělnické strany do romské čtvrti Janov začíná.

 Kázání, slunce a tanec na Svatém Kopečku

OLOMOUC – Stovky Romů přijely 27. září do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce, aby se zúčastnily tradiční romské pouti. Její letošní desátý ročník sestával z mše sloužené páterem Františkem Líznou a knězem Jiřím Rousem, ale hlavně z festivalu romských souborů.

Páter Lízna ve svém kázání povzbuzoval asi 150 přítomných Romů a 50 Neromů k větší aktivitě: „Všichni jste děti Boží, i když vám nadávají.“ Při srovnávání života sociálně slabých a majetné elity uvedl, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč branou ráje. „Nenechte se zatlačit do ghett,“ vyzval Romy.

Kritizoval také provádění potratů a ženám doporučoval: „Neříkejte jenom, že jste těhotné, ale že jste v požehnaném stavu.“

 Romský hlas v září znovu vkročil na mediální scénu

Po prázdninách bude opět vycházet Romano hangos po půlroční přestávce. Tentokrát jako měsíčník. Ministerstvo kultury nám poskytlo nějaké skromné prostředky, a ty limitují periodicitu do měsíční podoby.

Rozhodl jsem se, že rezignuji na funkci šéfredaktora, ale nadále budu pracovat jako řadový redaktor. Funkci šéfredaktora bude vykonávat Pavel Pečínka, který řadu let pracoval jako novinář a romská tematika je mu blízká. Podstatné pro výkon této funkce však není pouze jeho vzdělání, ale především okolnost, že funkci vykonává na plný pracovní úvazek. Romskou problematikou se zabýval na Masarykově univerzitě jako doktorand, je tedy dokonale připraven k výkonu této funkce po stránce teoretické i praktické.

Přejme mu všichni šťastnou ruku při vedení periodika, které vstupuje do desátého výročí svého působení.

Karel Holomek

 Mezinárodní den Romů v Brně opět společně

Romské a na práci s Romy zaměřené neziskové organizace z Brna se po loňské dobré zkušenosti rozhodly i letos uspořádat oslavy Mezinárodního dne Romů společně. Mezi pořádající organizace patřil DROM – romské středisko, IQ Roma servis, Muzeum romské kultury, Petrov, Ratolest Brno, Společenství Romů na Moravě a Středisko integrace menšin.

Program dne Romů byl zahájen 8. dubna tiskovou konferencí na Faře v Zábrdovicích, následně se vázaly stužky v barvách romské vlajky na „Strom tolerance“ ve farní zahradě a před patnáctou hodinou vyrazil slavnostní průvod v čele s divadlem Líšeň ulicemi města Brna (Bratislavská, nám. Svobody, Josefská) k venkovnímu prostoru Galerie Vaňkovka, kde byl před sedmnáctou hodinou zahájen hlavní program oslav pod názvem AMARO BARVALIPEN / NAŠE BOHATSTVÍ.

I letos byl program opravdu pestrý, tradiční romské tance zatancovaly skupiny Čercheňa, Merci, Jaghori, Luluďinky. Moderní tance předvedli skupiny M-dance club Junior, Life Dance. Na závěr zahrála cimbálová muzika Ivana Kašpara Hriska z Brna a hudební skupina pod vedením saxofonisty Lájoše rozparádila diváky k tanci.

 Elektronické vydávání Romano hangos

Stalo se, že nám výběrová komise odmítla náš projekt vydávání romského čtrnáctideníku. Důvodem k tomu bylo ne dosti přesné stanovení výrobních nákladů. Nedá se nic dělat, museli jsme se smířit s verdiktem komise. Podali jsme nyní projekt ve druhém kole výběrového řízení a snad můžeme doufat, že počínaje dubnem budeme pokračovat v řádném vydávání našeho čtrnáctideníku.

Karel Holomek, šéfredaktor

 27. leden: památný den obětí holocaustu

Sedmadvacátý leden je Dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

S předstihem bylo 25. ledna uspořádáno slavnostní shromáždění k tomuto dni v Senátu Parlamentu ČR, a sice Židovskou obcí v Praze pod záštitou předsedy Senátu Přemysla Sobotky a s podporou ministerstva kultury. Slavnostního shromáždění se účastnil také prezident republiky Václav Klaus. Mezi řečníky měl možnost pronést projev k záležitostem romského holocaustu náš šéfredaktor.

Znění jeho vystoupení přinášíme na jiném místě tohoto čísla Romano hangos, protože se vymykal běžným projevům pronášeným při této příležitosti, a protože se stal předmětem širšího zájmu zúčastněných. (red)

Foto: Michal Stránský

 Django Fest roztančil brněnskou Flédu

V předvečer státního svátku 28. října přišli oslavit svůj svátek hudby všichni fanoušci romské muziky. V brněnském klubu Fléda se po setmění začaly scházet davy diváků, aby si vychutnaly představení připravené organizátory ze Společenství Romů na Moravě. Hlavním lákadlem večera bylo nepochybně vystoupení kvarteta Gipsy.cz a brněnských Gulo čar. V rušném dění před začátkem koncertu se pohybovaly desítky Romů obou pohlaví a různého věku, převážně však do třiceti let, mezi kterými se proplétali pracovníci různých nevládních organizací, jejich kamarádi či běžní zájemci o romskou hudbu. Veselá a družná atmosféra dávala vzniknout novým přátelstvím a udržovala ta stará.

 Zpěvák Gipsy oficiálně zastupuje menšiny

Romský rapper Radek Banga byl 3. září jmenován českým velvyslancem Evropského roku rovných příležitostí pro všechny. Do čestné funkce jej uvedla v zastoupení premiéra Topolánka ministryně pro národnostní menšiny a lidská práva Džamila Stehlíková.

Frontman kapely Gipsy.cz dorazil v odpoledních hodinách do brněnského sídla veřejného ochránce práv Otakara Motejla v doprovodu svého kolegy z kapely Vojty Lavičky. V dobré náladě a vtipkujíc s novináři se Banga chystal na převzetí jmenovacího dekretu. Na tiskové konferenci byly představeny konkrétních výstupů projektu Evropského roku rovných příležitostí (ERRP). Brněnská organizace IQ Roma servis předvedla informační panely zaměřené proti diskriminaci, dětské komiksy se stejným tématem a nové logo kampaně proti diskriminaci při zaměstnávání Ethnic Friendly (Etnicky přátelský), což je značka, která bude udílena zaměstnavatelům, snažícím se bojovat proti diskriminaci. Informační panely a komiksy budou na výstavách na radnicích různých měst, po Brně začnou také brzo jezdit tramvaje propagující rovné příležitosti.

Ve vystoupení Otakara Motejla zazněla menší kritika značky Ethnic Friendly. „Jakobychom se to báli napsat v češtině, protože pokud máme značku Etnicky přátelský, tak to znamená, že je ve společnosti také etnická zášť, kterou se bojíme přiznat a mnohdy se tváříme, že neexistuje.“

Ministryně Stehlíková zdůraznila, že jmenování do funkce velvyslance pro menšiny probíhá na – pro ni – dvojnásobně posvátné půdě veřejného ochránce práv a zároveň v Brně. „Pokud je Praha mozkem této země, tak Brno musí být jejím srdcem, kde bují občanská společnost a rozvíjejí se pozitivní projekty.“ Podle Stehlíkové je důležité, že kampaň proti diskriminaci povzbuzuje kreativitu a tvůrčí schopnosti u dětí a mladých lidí a přináší pohled jednotlivců tak, jak se jich diskriminace dotýká v jejich vlastních životech. Po projevech přišlo očekávané jmenování, při kterém dostal Radek Banga certifikát a přislíbil, že se bude své funkci věnovat z plných sil. S Džamilou Stehlíkovou si poté zatančil v kruhu dětí z dramatického a hudebního kroužku při IQ Roma servisu. Na otázku, proč si Banga myslí, že byl do funkce ambasadora pro menšiny jmenovaný právě on, odpověděl: „Je to kvůli tomu, že jsem ostrej a nebojím se nazývat věci pravým jménem. Klidně budu prudit a kritizovat i nevládní organizace, když budou dělat něco špatně. Nejdůležitější ale je, aby se Romové zvedli sami a nečekali na pomoc zvenku. Chystá se změna sociálního systému a lidi budou nucený se o sebe postarat, protože tenhle stát jim už nepomůže.“ Čtenářům Romano hangos pak vzkazuje: „Slušnejch Romů je většina, já to vím a vy taky, tak se to nebojte ukázat.“

 Pietní akt za zemřelé Romy

Dne 19. srpna proběhl v Hodoníně u Kunštátu pietní akt za zemřelé Romy v bývalém cikánském rodinném táboře v Hodoníně u Kunštátu za druhé světové války během roku 1943. Tento tábor, podobně jako tábor v Letech u Písku, byl určen jako přestupní stanice odsunu Romů na smrt do Osvětimi.

Součástí pietního aktu byla mše sloužená za zemřelé u místní kaple. Pietního aktu se účastnila ministryně Džamila Stehlíková, zástupci Jihomoravského krajského úřadu, Magistrátu města Brna, desítka romských pamětníků těch událostí a veřejnost, celkem asi 70 lidí. Akce se koná každoročně jako připomínka 21. srpna 1943, kdy byl z tábora vypraven druhý hromadný transport se zbylými vězni do koncentračního tábora Osvětim II-Březinka, kde většina z nich později zahynula.

 Divoký romský večer v pražském divadle

Pražské divadlo Ponec se stalo poslední červnový víkend svědkem netradičních vystoupení a setkání. Nestává se příliš často, aby na jednom místě vystupovaly desítky romských hudebníků a tanečníků. Víkendová vystoupení probíhala pod názvem Romano ilo (Romské srdce) a pořadatelem bylo nově vzniklé Sdružení na podporu romské kultury, jehož zakladatelé si stanovili jako cíl zvyšovat povědomí o romské kultuře v České republice i v zahraničí.

Na fotce premiér Topolánek tančí mezi Romy. Idylka, která se však příliš neslučuje s asociální politikou jeho vlády, ta chce bohatým dávat a chudým ještě více brát. (jss)

 V pracovně rehabilitační dílně se připravují na budoucí povolání

Letos v březnu zahájilo Společenství Romů na Moravě (SRNM) projekt Integrace Romů v Olomouckém kraji, který se zaměřuje na sociálně vyloučené Romy v lokalitách Olomoucka, Šternberku a Jesenicka. Zahrnuje čtyři hlavní aktivity: terénní práci, přípravu romské mládeže na střední školy, pracovní přípravu pro dlouhodobě nezaměstnané a volnočasové aktivity pro děti a mládež. Projekt je realizován v rámci Operačního programu rozvoje lidských zdrojů a je financován Evropskou unií a Olomouckým krajem. (red)

 Řekli a napsali o Romech

Jaro je v plném květu, byť nemáme tornáda ničící celá města jako v USA, nějaké to vpravdě romské téma přišlo u nás s prvními vichřicemi a přívalovými dešti. Po jistém vyšumění čunčí aféry, kdy bylo popsáno tolik papíru, že by možná vyvážil všechny vystěhovalé vsetínské Romy i s nábytkem, oživil atmosféru přímo premiér Topolánek, když při slavnostním projevu k zahájení Roku rovných příležitostí poslal do háje multikulturalismus, a udělal z něho škaredé slovo. A to bylo druhého dubna, takže žádný apríl! Nyní je premiér v ohrožení, neboť Evropské ženy, sdružené v 4000 nestátních neziskových organizací a tvořících alianci pod názvem Evropská ženská lobby, chtějí po předsedovi české vlády omluvu a stěžují si na něj evropskému komisaři. Tak informují internetové Britské listy. Představte si čtyři tisíce organizací, pokud pak má každá alespoň tři členky, tak je to dvanáct tisíc rozhněvaných žen! Dá se tudíž tušit, že dny modré šance jsou ve Strakovce sečteny. A co bylo v Topolánkově projevu na romskou adresu? Nuže, citujme:

Z Topolánkova projevu
„Ve školství potřebujeme otevřít vysoké školy všem, kteří k tomu mají předpoklady. To nepůjde bez zavedení odložené platby za vzdělání. Země, v nichž se nějakou formu platí školné, mají třikrát větší podíl vysokoškoláků ze sociálně slabých rodin než Česko. Systém zdánlivé rovnosti - neboli vše je zadarmo – tak vede ke skutečné diskriminaci. Třeba pro Romy je školský systém naprosto neprostupný. To vše je fakt a žádná ideologie s tím nehne. Rovnost v přístupu ke vzdělání je školné. Mimo jiné. Rovněž tak je důležité, aby školský systém lépe než dnes přispíval k soudržnosti společnosti. Aby nevylučoval odlišné skupiny – etnické, ale potenciálně i náboženské – do kulturních ghett. Školský systém musí naopak sloužit k asimilaci, ke schopnosti menšin plně se integrovat do většinové společnosti, do společnosti práva a jasných pravidel. Multikulturalita je zdrojem bolestných nerovností, narůstajících diskriminací a napětí.“

Střední školství
Ještě že tu máme ministryni Topolánkovy vlády Džamilu Stehlíkovou, ta zřejmě zcela v duchu premiérova projevu podpořila romskou střední školu Emila Ščuky. Letitý pobyt této školy ve Středočeském kraji již pravděpodobně skončil: „Prvního února 2007 jsme podali žalobu na školu pana Ščuky o 213 600 korun,“ říká mluvčí středočeského Krajského úřadu Martin Kupka. Vysvětluje, že škola nezaplatila za pronájem, a tak se kraj rozhodl peníze vymáhat soudně. A dodává, že Středočeský kraj už s touto školou nechce nic mít… MF Dnes (9. 5.) píše v článku zabývajícím se i otázkou segregace: Jsou školy pro Romy správnou cestou? Vždyť zase Romy vydělují z většinové společnosti… „Mí odpůrci se ptají, proč Romové nejdou na normální školy. Já tuto kritiku vnímám, ale je to věc poptávky. Dokud máme žáky, kteří chtějí studovat, pak je to správné,“ říká Ščuka. Jak vidno, Topolánek žije a vše je znovu otázkou nabídky a poptávky.

Přehled na jaře řečeného a tištěného zpracovala Albína Schwartzová. Pokračování v čísle 9/2007.

 Krásné Romky ovládly Hodonín

Hodonínský Dům kultury se v sobotu 21. dubna stal pro Romy jedním z nejdůležitějších míst v zemi. Právě zde totiž večer vyvrcholilo finále sedmého ročníku soutěže Miss Roma, ve kterém se utkalo dvanáct romských krásek o titul královny. Většinu jich přijely podpořit rodiny a známí, ze severu Moravy vypravili dokonce autobus. Atmosféra v sále byla uvolněná, ale zároveň plná očekávání. Se zdravicí k přibližně 250 návštěvníků vystoupil Vladimír Galbavý, místopředseda pořádající organizace Sdružení Romů a národnostních menšin (SRNM). „Naše sdružení se touto akcí dostává již roky do povědomí veřejnosti, což má posléze pozitivní dopady na integraci Romů. Snažíme se o rozvoj demokracie v této zemi a chceme přispět k lepšímu vzájemnému porozumění mezi všemi lidmi,“ prohlásil. Vzpomněl také před časem zesnulého Miroslava Malíka, který se jako předseda SRNM pro Moravu a Slezsko zasloužil o všechny ročníky romské Miss a jehož památce byl tento ročník věnován. (jss)